Vypadá takhle nějak práce soukromého detektiva? A jak je to s nevěrníky? Bývají jimi častěji muži, nebo ženy? Spousta otázek, na něž chci znát odpověď, tak proč se nezeptat. Sednu k počítači, zadám do vyhledávače soukromý detektiv a ani ne za pět minut vytáčím telefonní číslo, které mě má s jedním takovým spojit. U policie prý pracoval šest let, detektivem už je dokonce 23 let, píše na svých webových stránkách. „Prosím,“ ozývá se z telefonu. S obavami v hlase se muži představím, nastíním situaci a napjatě očekávám, jestli kývne na můj návrh popovídat si o nevěře, když už je ten květen – lásky čas. On ale neváhá a s klidem souhlasí.

Po telefonu

„Lidé mě z devadesáti procent kontaktují stejně jako vy, najdou si mě na stránkách a zavolají mi. Jen deset procent se ozývá na doporučení,“ začíná se mnou rozhovor muž, který má na stránkách napsáno, že se jmenuje Oto Šváb. Pro něj je to zároveň také první oťukání potenciálního klienta. „V průběhu asi hodinového, hodinu a půl trvajícího rozhovoru mi klient na základě mnou položených otázek nastíní, s jakým problémem se potýká,“ vypráví muž, kterého kvůli podezření na nevěru osloví ročně zhruba 700 lidí, s tím, že ne vždy je to ale případ k řešení. „Lidé, kteří se na mě obrátí, se mnohdy dostávají do paranoidních stavů, kdy vidí věci, které ale nemusí nic znamenat. Když tak slyším, že ty indicie o nevěře nenapovídají, domluvíme se, že budou svého partnera či partnerku zhruba čtrnáct dnů sledovat, přičemž já jim povím, na co se mají zaměřit, a pak si znovu zavoláme,“ popisuje mi jednu z možných cest do jeho kanceláře.

Fotku s sebou

Ta druhá je rychlejší – vede do jeho kanceláře rovnou. „Sem mi klient s sebou vezme věci, které budu k vlastní práci potřebovat, jako adresy, fotografie osob, které budu sledovat, a tak dále. Když ne᠆ní schopen mi vše dodat, dohledám si je jinde, ale víc prozrazovat nechci,“ zdůrazňuje Oto Šváb a mně je jasné, že pokud budu chtít vědět víc, musí to být tak zvaně mi᠆mo záznam. A tak se namísto toho raději zeptám, v kolika z případů, jež prověří, odhalí skutečně nevěru? „Když už se ten případ dostane ke mně na stůl, tak je to bohužel ve většině z nich,“ poznamená muž s tím, že 80 procent všech jeho zakázek tvoří právě nevěry.

Jasné je, že bez důkazu to nejde. Jestli si ale představujete, že kvůli tomu po vzoru detektivů z amerických filmů šplhá po stromech, leze po střechách, používá štěnice, mýlíte se stejně jako já. „Mám kameru, telefon, když je možnost, používám GPS. V kanceláři mám sice brýle nebo hodinky, v nichž je zabudovaná kamera, ale ty jsem nikdy nepoužil. Myslím, že vzbudím méně pozornosti s mobilem než s brýlemi s nějakým kabelem,“ uvádí muž, který za „hříšníky“ jezdí po celé republice, jižní Čechy nevyjímaje.

Nevěra.Zdroj: Deník

Sledovačka

Samotné sledování podle něj trvá maximálně týden, jen jeden z deseti případů zabere víc času. Důkazy jsou fotografie, videa, občas dojde také ke konfrontaci na místě. „Někteří partneři jsou totiž tak šikovní, že se dokáží vylhat téměř z čehokoliv,“ dělí se Oto Šváb o své letité zkušenosti a pokračuje: „To potom probíhá tak, že s klientem sedíme u mě v autě a pozorujeme partnera či partnerku. Oni přímo vidí, že jejich protějšek s někým odchází, budou se držet za ruku, nebo se k sobě mít nějak jinak, a já to zdokumentuji,“ prozrazuje, jak pracuje. Dodává, že u těch „schopnějších“ nevěrníků dochází na přímou konfrontaci. „Jedná se o verbální konfrontaci. Já celou situaci sleduji zpovzdálí, kdyby k něčemu došlo, abych mohl svému klientovi pomoci,“ dodává.

A mně po tom všem povídání dochází, že být detektivem není jen o odevzdání usvědčujících materiálů. Najednou se z něj stává člověk, který je jako první u okamžiku, kdy se jinému člověku změní život, když zjistí, že to, co s partnerem několik let budovali, byla lež. „Spou᠆sta lidí se mi tady v kanceláři rozpláče,“ přiznává Oto Šváb. „Skoro všichni ale dokáží při následném rozhovoru přiznat, že se někde v jejich vztahu stala chyba. Tím ale nechci smývat vinu z člověka, který dělá něco, co by neměl. Mohlo se to přeci řešit jinak,“ dodává.

Jaký je motiv

Musím se zeptat. Kdo je častěji nevěrný? Muži, nebo ženy? „Je to tak padesát na padesát,“ prozrazuje mi. „U žen je ten věk, kdy bývají nevěrné, tak od pětatřiceti do čtyřiceti třiačtyřiceti let. U mužů je to od pětačtyřiceti do maximálně pětapadesáti let. U mužů je to později, kor když jsou spolu se ženou dvacet let,“ vysvětluje Oto Šváb, čímž mi tak nějak odpovídá i na otázku, jestli se na něj obrací spíše lidé v dlouhodobějších vztazích, nebo v těch s kratším trváním. „Nejčastěji mě oslovují lidé, kteří jsou ve vztahu patnáct a více let. Druhou skupinou jsou lidé, kteří jsou ve vztahu třeba rok, ale ještě spolu s partnerem nežijí. Chtějí se sestěhovat, tak potřebují vědět, jestli partner nebo partnerka nemá ještě někoho jiného,“ poukazuje na další věc, pro mě možná ještě více překvapující než to, že ženy podvádějí ve stejné míře jako muži.

Tím spolu v rozhovoru přecházíme k té méně příjemné části – motivu. I ten je pro Oto Švába coby soukromého detektiva důležitý, i když asi nikdo z nás nechce vědět, že dělá něco špatně. „Když vám dá někdo facku, tak přeci chcete také vědět, proč to udělal. A tohle je stejné. Pokud ti lidé chtějí navíc zůstat spolu, je to nezbytné,“ myslí si Oto Šváb. Proč tedy lidé podvádějí? Pokládám mu zcela zřejmou otázku a jako první mě napadá sex. Jak se ale dovídám, spíše než o sexu, i když ten je právě u mužů podstatným důvodem, je to o tom, že více než spolu žijí lidé vedle sebe. „Nemusí vždycky dojít k sexuálnímu aktu. Člověk se může scházet s někým, protože jej vyslechne, má pro něj porozumění. Průšvihem je, když se člověk zamiluje, to pak stojíme před velkým problémem. Víte, do srdce se dva lidé nevejdou,“ říká mi Oto Šváb a je znát, že doposud uvolněná atmosféra se mění ve vážnější, smutnější.

Život s jizvou

Co by tedy lidem poradil? „Zásadní je podle mě to, že pokud vidím, cítím, že je nějaký problém, tak je třeba jej řešit. Nenutím nikoho, ať si najde detektiva, ale ať ten problém řeší a hlavně, ať nečeká. Člověk by měl mít možnost vědět pravdu, protože žít v nevědomosti nás zničí, zabíjí nás to. Když mě začne bolet v boku, protože mám problém se slepým střevem, a budu s ním čekat, tak mi praskne a umřu. Když ale půjdu někam, kde mi pomůžou, tak mi pak bude zase fajn. Zbude mi sice jizva, ale budu žít dál,“ myslí si.

A já už mám jen jednu otázku. Může po tom všem, s čím se ve své profesi setkal, ještě věřit v manželství? „Manželství je určitý akt, který se v dění vztahu stane, jde spíš o to, jestli věřím v partnerství,“ přemýšlí chvíli, než odpoví. „Věřím v to, že spolu dokáží být lidé celý život,“ uzavírá povídání.