Z řady důvodů se tisícovky vojáků, kteří padli do ruského zajetí, začaly hlásit do ruské armády – nejprve do České družiny 
a později od roku 1916 do Československého střeleckého pluku.

Ten se stal základem pozdějších ruských legií. Zmíněný pluk se o něco později přetvořil na 1. střelecký pluk Mistra Jana Husa a po válce, od roku 1920 se jeho posádkovým městem staly České Budějovice.

Z území dnešního Jihočeského kraje se do ruských legií přihlásilo kolem 4500 zajatců. Mnozí se proslavili svou statečností v bojích u ukrajinského městečka Zborov počátkem července 1917 a později například při zápase o železniční uzel Bachmač na severu Ukrajiny.

Osudy těchto mužů byly nezřídka velmi spletité.  Mezi ty, kteří přežili vřavu u Zborova a vrátili se  patřil například František Zabilka. Chotýčanský kovář narukoval do války  v listopadu 1914 a  dva měsíce ležel na východě v zákopech.

Necelého půl roku  nato byl Rusy u Tarnopolu zajat a dostal se do velkého zajateckého tábora Darnica. V říjnu roku 1917 vstoupil do legií. Domů se vrátil se dvěma válečnými vyznamenáními.

Legionářem se stal také Josef Fiedler z Olšan na Dačicku. Ten jako osmnáctiletý musel narukovat  v roce 1916 v Jihlavě k 81. pluku. Fiedler si psal deník, ve kterém popisuje například kruté zimní podmínky na frontě u Lvova. Píše také o svých zážitcích z legií, ke kterým se přidal v roce 1918 po měsících v ruském zajetí. Do vlasti se vrátil Josef Fiedler až v září 1920 jedním z posledních transportů.

K přeběhlíkům na ruskou stranu patřil také František Šmíd, zámečník z Kamenného Újezda. Ten se po válce na dobu sedmnácti let stal osobním řidičem prezidenta T. G. Masaryka. Za druhé světové války se zapojil do odboje. Zemřel v koncentračním táboře Osvětim roku 1943.

Jedním z jihočeských umělců, kteří si prošli válečnou vřavou byl Luděk Řídký, rodák z Doudleb. I on zažil po přerušení studia na pražské Akademii život v zákopech, tentokrát italských. Z války si přinesl legionář průstřel hlavy a oslepnutí na jedno oko. Přesto se po návratu domů zapojil do bojů na jižním Slovensku proti Maďarům  jako letecký pozorovatel a velitel roty.

Jako umělec poté působil 
v Brně a přátelil se se spisovatelem Rudolfem Těsnohlídkem. Po spisovatelově smrti vytvořil jeho posmrtnou masku.

V mnoha případech zažilo útrapy Velké války i více mužů, než jeden z každé rodiny. Tak tomu bylo i u Týrů z Temelínce (dnes,  po stavbě jaderné elektrárny Temelín již zaniklé obce), kteří měli ve válce dokonce  tři syny.  Po jejich návratu nechali rodiče Týrovi postavit kříž na hrázi horního rybníka v Temelínci  kříž s nápisem „ Za  šťastné navrácení tří synů z války věnují rodiče Týrovi r. 1920".

K obětem války na východní frontě patří například třiadvacetiletý vltavotýnský pekař Hynek Jokl, který jako příslušník c. a k. zeměbraneckého pluku číslo 29 padl v lednu 1916 do ruského zajetí u Tarnopolu.

Již v červnu se v zajateckém táboře Darnica u Kyjeva přihlásil do československého vojska, kde byl zapsán do stavu pod číslem 4433 u 1. střeleckého pluku.

O Joklově bojovém nasazení nejsou v jeho osobním spisu podrobnější infromace. Je  ale známo, že mu byl udělen „Kříž sv. Jiří IV. stupně" a zároveň byl povýšen na svobodníka. Z války se však nevrátil, pamětní deska odhalená u jeho rodného domu v Týně nad Vltavou v roce 1928 uvádí, že padl v bitvě u Zborova. Není možné na tomto místě připomenout všechny syny, otce, dědy a bratry , které vír Velké války zanesl na mnohá bojiště Evropy a jichž se příbuzní nikdy nedočkali. Byly jich tisíce a tisíce a dodnes nám je připomínají četné pomníky padlých, které chybí jen v málokteré jihočeské obci či městě.

Před Velkou válkou bývalo zvykem říkat, že život vojenský, život veselý. Snad tomu tak skutečně i bylo. Válka, později označená jako 1. světová, toto přísloví   proměnila v tragédii.  Byla to válka strašlivá a poznamenala naše i evropské dějiny celého 20. století.

PAVEL MÖRTL