Na konci Kanovnické ulice před Mlýnskou stokou stála do roku 1829 vysoká, mohutná a zdravá hradební věž zvaná Prašná, někdy také Břidlicová (zřejmě podle krytiny střechy, když ostatní hradební věže měly střechu prejzovou). Ve věži byl skladován střelný prach. Prašná věž by teoreticky stála v prostoru mezi pozdějším domem U ještěra (byl zbořen kvůli stavbě politické školy KSČ) a domem, ve kterém za socialismu sídlil Svazarm.

Byla vysoká 28 m a pravděpodobně nejvyšší z hradebních věží. Pocházela asi z poloviny 15. století. Měla malou branku s padací mříží, kudy se chodilo pro vodu do Mlýnské stoky a stráže do ravelinů. Prašnou věž zachytil Jan Willenberger na vedutě města z roku 1602.
Ve městě se nepochybuje o tom, že gotické hradební věže (vyjma dvou jaksi zastrčených) nechala zbořit včetně přilehlých hradeb radnice. Skutečně stavební úřad radnice jako výkonný orgán vydal demoliční výměr, ale bylo to trochu jinak. Radnice byla k tomu donucena nadřízeným Krajským úřadem a guberniem. Nic nezmohl ani purkmistr Strandl, který navrhoval vytvořit v Prašné věži bránu.

Iniciátory zboření Prašné věže byli majitelé domů v Kanovnické ulici, kteří podali dne 13. prosince 1827 žádost, aby jim byla prodána hradební věž na konci ulice, kterou by mohli prorazit Kanovnickou přes Mlýnskou stoku na předměstí. Magistrát k prodeji hradební věže nejprve svolil a dne 24. ledna 1828 provedl dražbu, při níž se věž odhadnuta na 300 zl. dražila. Nejvyšší podání učinil krajský pokladník Spálený a to 309 zl. 30 kr., krom toho byl ochoten platit z pozemku činži. Když však chtěl pokladník Spálený věž zbourat, postavila se radnice proti tomu.

Na schůzi městské rady dne 20. května 1828 navrhl radní referent Schmidt, aby byla věž zbořena proto, že nová komunikace z Kanovnické přes Mlýnskou stoku bude mít velký význam pro město. Purkmistr Strandl řekl, že nebude třeba bořit jednu z nejpevnějších věží, když je možné udělat ve věži průjezd (jak to udělali v jiných městech). Po diskusi městská rada zamítla návrh Schmidtův s tím, že věž slouží k okrase města a doporučila, aby se komunikace zřídila probouráním průjezdu a průchodu ve věži. (Jistě věděli o Prašné bráně v Praze.)

Majitelé domů v Kanovnické se nevzdávali a vyvolávali další jednání. Radnice oznámila majitelům, že chtějí-li zbourat věž, musí složit kapitál nejméně 400 zl., aby uhradili obci újmu vzniklou ztrátou nájemného za skladiště ve věži a 50 zl. na náklady spojené s udržováním komunikace. (Utrmácená městská rada poněkud povolila.) Měšťané z Kanovnické se obrátili na Krajský úřad, aby obec přinutil věž prodat (jinými slovy následně zbourat), jak bylo původně dohodnuto. Krajský úřad proto jmenoval komisi, která o osudu Prašné věže rozhodla.

Co to bylo za lidi v té komisi, těžko říci. Zapsali do protokolu, že věž je jednoduchá, má 4 ½ sáhu vysokou střechu (asi příliš vysokou), poskytuje žalostný a odporný pohled a naopak jestliže se tato věž odnímající Kanovnické ulici ranní slunce, světlo a vzduch, zbourá, otevře se účelná a oku lahodící komunikace do Vídeňského předměstí. Gubernium licoměrně přisvědčilo komisi Krajského úřadu a nařídilo radnici zbourání Prašné věže. (V jiných městech věže nechali a tramvaje je objíždí.)

Purkmistr Vinzenz Strandl (1760 – 1842), který se zasloužil o stavbu divadla a nechal vysázet Krumlovské aleje, protestoval proti bourání hradeb a Prašné věže marně. V roce 1875 byla jeho jménem nazvána ulice vedoucí z dnešní Šrámkovy do Pekárenské – Strandlova. Roku 1946 byla ale přejmenována na Weissovu.

JAN SCHINKO