Jednatřicetiletý Petr Nováček a jeho stejně starý kamarád Lukáš Novotný prozradili, proč před třemi lety vyrazili prvně do ulic historického města a jak se jejich činnost postupně vyvíjela. Kamarádi jsou od školky, a tak byl společný recesistický kousek jasnou volbou.

Co jste připravili na letošní již 3. ročník?

Lukáš: Chtěli jsme naší akci rozšířit, ale už by to neměl, kdo fotit a natáčet. Tak jsme pozvali i kamarády, kteří nám s tím vším pomohou.

Petr: První dva roky jsem jezdil na elektrické jednokolce já a Lukáš mě právě natáčel z kola. Letos jsme to chtěli udělat větší.

Která místa v Táboře jste letos navštívili?

Petr: Dohodli jsme se s městem Tábor a mohli jsme navštívit Kotnovskou věž, odkud budou pěkné záběry. Také Muzeum čokolády a marcipánu, Harrachovku a klasicky Žižkovo náměstí včetně Strašidelného podzemí.

Lukáš: Chtěli jsme náš okruh zvětšit a rozšířit, tak jsem se předem i domlouvali na různých místech. Vyrazili jsme navštívit i slet do Lomu. Na táborském náměstí potom čekaly v převlecích i naše děti a přítelkyně, aby to byl větší slet. Koupili jsme kotlík a rozdávali dobroty.

Jak vás taková akce vůbec napadla a proč to děláte?

Lukáš: Objevili jsme na internetu takové recesistické video s čarodějnicí, a to nás inspirovalo. Napadlo mě, že když Petr jednokolku má, tak by to mohl zkusit. Chceme hlavně potěšit a vyčarovat lidem na tváři úsměv.

Petr: Děláme to pro zábavu lidí, ze srandy. První rok jsme to chtěli jen zkusit a ono se to chytlo. Druhý rok už na nás čekaly děti na náměstí, a tak jsme se rozhodli pokračovat. Dostalo se to do povědomí lidí, což nás těší.

Dáváte vědět dopředu, kde vás lze potkat?

Petr: První rok jsme vůbec neinformovali.

Lukáš: Druhý rok jsme zveřejnili čas setkání na Žižkově náměstí. To samé letos.

Jak je těžké jezdit v masce?

Petr: Masku mám na sobě celou včetně sudu. V jízdě mi to moc nepřekáží, jednokolka má dvě stupačky, důležitá je hlavně rovnováha. Řídí se jednoduše, když se nakloníte dopředu, tak jede, když dozadu, tak brzdí. Nabíjí se podobně jako elektrokolo, v zásuvce asi dvě hodiny. Špatně se jezdí na štěrku, na dlažebních kostkách v centru to jen trochu drncá.

Lukáš: První rok byl takový pokus omyl. Sud byl jen z papíru, takže se všelijak při jízdě hýbal. Pak jsme to vylepšili materiálově i barevně. Já letos prvně vyjel na elektrické koloběžce s koštětem, pořídil jsem si pěkný kostým i paruku. Na efekty jsme používali prskavky, pak to vypadalo, že koště opravdu hoří. Letos jsme vyzkoušeli dýmovnice.

Máte nějakou zajímavou historku nebo příhodu z vašeho počínání?

Petr: Procházející ženy, zdravím: Nazdar ségry. Ale nejsou moc nadšené. Když vytrháváme lidi z kontextu, unavené z práce ve stresu a vykouzlíme na jejich tváři úsměv, tak to je asi to největší zadostiučinění. Líbí se nám, že se za námi otáčí a nevěří vlastním očím. Děti se často také diví, že jsem čarodějnice a jsem chlap.

Lukáš: Reakce lidí jsou neskutečné. Když se jede po chodníku, lidé mávají z aut. Děti jsou nadšené a fotí se s námi. A také se mi loni podařilo při akci píchnout kolo. Asi někde na sokolské plovárně a pak jsem musel zbytek odjezdit s ušlým.

Jaké máte další plány?

Lukáš: Když to vyjde chtěli bychom také navštívit České Budějovice, ale nevíme, jak to budeme stíhat časově. Možná někdy o víkendu, třeba v sobotu. Chtěli bychom obletět náměstí Přemysla Otakara II., jaké budou reakce. Přece jenom je to větší město.

Petr: Nebo každý rok zkusíme jiné město. To by bylo také zajímavé. Uvidíme. Začali jsme v Táboře, je to naše srdcovka a bydliště. Jasná volba.

Zdroj: Youtube

Máte nějaké poselství pro lidi a čtenáře Deníku?

Petr: Bacha na ohně večer hodně fouká. Ať se nás moc ženských a pravých čarodějnic nespálí.

Lukáš: Dělat radost lidem v dnešní covidové době je potřeba.