Kamínkování sev naší zemi během pár měsíců rozšířilo, zapojily se tisíce lidí. Ovládlo sociální sítě, kam lidé vkládají fotky kamínků s obrázkem a poštovním směrovacím číslem, aby bylo možno vypátrat malíře. Kamínky poté putují dál nebo si je nálezci nechají. Největší skupinou je Kamínky na Facebooku, čítá kolem 140 tisíc členů. Malování kamínků působí radost těm, kteří je malují i těm, co je nacházejí. Kamínkování křižuje celou republiku.
NEJVÍC PO ŠUMAVĚ
Mirka Fürstová ze Včelné roznáší kamínky spolu se svými syny a snaží se vybírat ta nejzajímavější místa. „Pár jsme jich roznesli v místě bydliště, ale většinou je bereme s sebou na výlet, třeba na zámky, do zoo. Nejvíc jsme jich roznesli v létě po Šumavě,“ říká. Protože ráda tvoří, malované kamínky jí přišly jako dobrý nápad, který chtěla vyzkoušet. Hned druhý den poté, co se syny našli první, si koupili akrylové barvy, bezbarvý lak a začali malovat. Kluci mají velikou radost, když někdo jejich malovaný kamínek najde a fotku dá do facebookové skupiny.
ROZHLEDNA I KOSTEL
Zajímavá místa, kde našla kamínek, byla pro Martinu Zachatovou rozhledna Štěpánka v Krkonoších a kostel Narození Panny Marie v Písku. Ona sama v Písku žije a ke kostelu také dává své kousky. „Pokud kamínek najdu, vždy si představím podle obrázku, kdo jej namaloval a dohledám si, odkud cestuje,“ říká.
V KŮŘE STROMU
„Snažím se kamínky dávat na místa, která nejsou úplně všem na očích, ale všímavý se tam jistě podívá,“ říká Tereza Bažantová z Písku. S dcerami našly padesát kousků a nejzajímavějším místem nálezu byla kůra stromu.
HLAVNĚ PSČ
Jana Mlejnková z Lásenice si myslí, že tuhle hru možná vymyslel někdo, kdo si doma maloval a už kamínky neměl kam ukládat, a tak jich pár poslal do světa. Nebo někdo, kdo chtěl vnést trochu barev do šedivých ulic měst. Hlavní je, že se při malování baví jak děti, tak dospělí pěkně pohromadě. Děti to při hledání táhne ven a dospělí si nezapomněli hrát. „Nadšený lovec je můj mladší vnuk Danýsek, je užasné ho pozorovat, když nenápadně obrací jeden kámen po druhém, zda nenajde PSČ,“ usmívá se Jana.
Už kolem padesáti kamínků namalovala Eva Sittová z Tábora. Našla zatím jen jeden, protože, jak sama potvrzuje, není hledač. „Myslím, že je hezké najít ho někde, kde to vůbec nečekáte,“ dodává.
DĚLAT RADOST
Pro Moniku Kutišovou z Milevska je smyslem kamínkování dělat radost, tu má přece každý, když najde něco pěkného. Zároveň se těší, že nálezci kamínek zveřejní, a kdyby se objevily ty její, tak bude radost obrovská! Ona sama našla s rodinou deset kamínků, jeden dokonce v koruně stromu.
JAKO HOUBAŘI
Lucii Jiraňovou z Žernovic pozval do facebookové skupiny kamarád, a to v době, kdyo hře ještě téměř nikdo nevěděl. Sice se přidala, ale kamínky nemalovala. Až v průběhu léta, kdy se hra rozjela naplno, ji to také chytlo. „Při nalezení mám velkou radost, moje děti ještě větší. Nenacházíme kamínky zas tak často, o to větší radost to je. Asi jako když houbař najde zdravý pravý hřib,“ dodává.
Podle Jany Kandlové ze Stráže nad Nežárkou má hra spojit lidi. Je krásné vidět, když kamínek putuje třeba přes celou republiku. „Když ho najdu, mám radost jak malé dítě. Dokonce jsem se přistihla, jak jsem nahlas řekla: pojď sem, ty fešáku,“ směje se Jana.
PROSTĚ LOV
Eliška Kasperová z Borovan si své kamínky nosí s sebou. Konstatování známých, že v té tašce snad má kameny, pro ni dostává úplně nový rozměr…„Nedávno jsem jela autobusem a očima rejdila po cestě. Sice nevím, k čemu mi je vědět, že tam někde nějaký leží, když si ho zrovna nemůžu sebrat, ale i tak mi to nedá a lovím,“ přiznává Eliška.
