Pořád jsem to já

close info Zdroj: Archiv rodiny zoom_in Před dvěma lety se jí v jeden okamžik rozpadl svět na miliony mikrosklíček a mozaika života se změnila v úplně jiné obrazy. Ne tak barevné a ne tak bezstarostné.

Sedíme v kavárně a povídáme, jak šel život.

Po ukončení studia na vysoké nemůže najít práci. Je bez partnera. Odmala zvyklá na režim, ráno vstát, do školy, učit se jak jinak než dobře, brát na sebe povinnosti. Bez zaměstnání se cítí zbytečná, nespokojená, nikdo nestojí o to, co umí, co se chce naučit, co odevzdat.

„Dnes si uvědomuju, jak jsem byla zničená malými a stále opakujícími se stresy, jak jsem ztrácela sebevědomí, pořád si opakovala, jak jsem neschopná. Vždycky jsem chtěla být dokonalá, chtěla jsem vyhovět požadavkům lidí kolem mě. Sama sobě jsem byla strašně přísným kritikem.“

CÍTÍ, ŽE SE S NÍ NĚCO DĚJE
Konečně v létě 2016 dostává příležitost. Má zaměstnání a pár měsíců novou známost. Neuplynou ani tři měsíce a Kamila cítí, že se s ní něco děje. Je víc unavená, vzadu na krku si najde dvě bouličky. Přijde z práce, jde si lehnout. Blíží se advent, budějovické náměstí ožívá stánky s punčem. Zajde si s přítelem na jeden. Udělá se jí špatně. Z jednoho punče? Mívá i teplotu.

Cesta od fyzioterapeuta k obvodní lékařce, v polovině prosince končí na infekčním oddělení českobudějovické nemocnice. Odběr krve. „Zavoláme vám výsledek.“ Nestačí s maminkou ani nakoupit první vánoční dárek, když se ozve telefon: Okamžitě se vraťte do nemocnice. Nechají ji jen na den doma, aby mohli ustrojit stromeček. Divné Vánoce. Za tři dny už leží v Plzni na onkologii s diagnózou akutní lymfoblastické leukémie, strašák ALL.

„Když jsem přišla na příjem, nechali mě v čekárně, spíš v takovém obýváčku. Staré křeslo, hodně používané židle. Proti mně byl pokoj číslo dvanáct. Vyšla z něho žena s holou hlavou. Jen jsem přivřela oči a řekla si, že na tenhle pokoj NE.“

close info Zdroj: Archiv rodiny zoom_in Osud ale řekl ANO, dvanáctka. První setkání s obávanou nemocí a prvními pacientkami. Tři postele, uprostřed ta její. Od první chvíle je ale jejich. Začíná cesta jako na toboganu. Nejdřív zabít zlé buňky. Chemoška sebere i to, na co byla tak pyšná. Dlouhé vlasy se chystají do minulosti, ztrácí obočí, řasy. Den před Štědrým dnem jí mamka s taťkou ustřihnou culík, za pár dní si sama řekne o to, aby jí sestra oholila zbytek. „Měla jsem pocit, že musí pryč, když chci, aby odešlo to zlé, těžké.“

Pět chemoterapií v pravidelných osmadvacetidenních cyklech. Vždy čekání, jak to bude s imunitou, co na to bílé krvinky. Pak stačí po první chemické dávce na postel vedle ní poslat pacientku, která nemoc těžko nese, deprese z ní přímo stříkají. Smutek střídá odhodlání. „Začala jsem tehdy hodně brečet, pořád, pořád. Byly Vánoce a já jen plakala. Hrozně jsem se všeho bála. Byla jsem vyděšená. Člověk to vnímá z televize, vidí ve filmech. Jen hrůza. Jsem moc ráda, že jsem se dostala do Plzně. Všichni tam dělali mnohem víc, než museli. Chtěli nám pomáhat, byli citliví. Když mi bylo nejhůř, přišla za mnou o něco starší holka, dobrovolnice, která pomáhala nemocným. Držela mě za ruku, povídala si se mnou, zkrátka anděl.“

KONEČNĚ DOMŮ. OPOŽDĚNÉ VÁNOCE
Týden nového roku se sedmnáctkou na konci utekl a konečně mohla poprvé domu. Přítel Filip ji utěšuje, rodiče drží nad vodou, přijede za ní o dva roky starší sestra. Všem je moc vděčná, prosté díky je málo. Společný opožděný Štědrý den. Dívá se jen tak na koberec a užívá si pohledu na tolik důvěrně známou věc. Z okna hypnotizuje branku k domu. Tolik jí chyběla. „Přišla jsem o to všechno ze dne na den. Doma jsem vůbec nepotřebovala televizi, knížky, křížovky, chtěla jsem si jen užívat pohledů na obyčejné věci.“

Čas mezi svými milými běží tak rychle. Jdi se balit, slyší od maminky. Nervy nevydrží. Proč já, proč zrovna já, křičí na stěny kolem sebe. Matka ji svým křikem vrací na zem. „Tak jsme se zkrátka vyřvaly obě.“

Další cyklus, nemocnice, čekání, až bude imunita „na jedné“, cesta domů, za pár dní znovu „Jdi se balit“. Po čtvrté chemoterapii verdikt: v kostní dřeni nic není. Úleva. Na chvíli.

close info Zdroj: Archiv rodiny zoom_in Nemoc je to zákeřná, může se objevit znovu. Kamila musí podstoupit transplantaci. Jiné oddělení, samotka, zavřená okna, když za okny rozkvétají první šeříky. Čekání na dárce, který se nenajde. Mohla by sestra, všechno je OK, jen alergie na lepek dá stopku. Na řadě jsou rodiče. Vhodnější je otec. Následuje pátá chemo a hned po ní 10. května přenos daru, který svému dítěti věnuje táta. „Z kyčlí mu odebrali dva pytlíky krve hned dopoledne, pak s tím něco dělali v laboratoři a ve dvě odpoledne mi dali kus taťky do žíly. Vlastně mi táta dal podruhé život.“ A zase dva týdny čekání, až bude mít „jedna“. Na samotce.

„Sice máte křeslo, televizi, dokonce ledničku. Ale. Nemoct se nadechnout čerstvého vzduchu? Strašně moc jsem si chtěla sáhnout na trávu, na mokrou trávu. Blížil se můj svátek. Tolik jsem chtěla jít domů, ale pořád to nešlo. Už jsem se ani nevyptávala. Naučila jsem se heslo mých rodičů, i když to každý říká jinak. Maminka: Nech to být. Pánbůh to zařídí, taťka to říká drsněji: Nech to vyhnít. Od té doby nechávám tak nějak věci plynout. A když bylo ráno posledního května, moje doktorka někde vytrhla list papíru a namalovala na něj kytku a napsala mi věnování k svátku. Dojalo mě to. Vůbec mě tam spousta věcí dojímala, mnoho takových maličkostí. Ti milí lidé v pláštích nemuseli, ale dělali je. Moc jim za to děkuju.“

V poslední květnový den si dává úkol: udělám dvacet chodeb tam a zpět. Sice ještě v rukavicích s rouškou na puse, ale už s povolením opustit samotku. „Měla jsem skoro splněno, když slyším za sebou doktora: Nechtěla byste jít raději domů?“ A jde se balit! Volá taťkovi: Neříkej nic mamce a přijeď. Po pěti týdnech zazvoní u dveří domova. „Co tady děláš?“ řekne překvapená mamka. „Jsem doma a už napořád!“

REAKCE ŠTĚPU, JÍZDA POKRAČUJE
Do nemocnice se ale musí vrátit. Kvanta léků, která spolykala, způsobují svědění kůže až k nevydržení. Reakce štěpu proti hostiteli. GVHD. Musí nasadit kortikoidy. Na to reaguje tělo zvýšenou hladinou cukru. Jízda na toboganu pokračuje směr: inzulin. Svědění kůže není jedinou reakcí cizího štěpu. Reakci má i žaludek. Kapačky a opět Plzeň. Od té doby bez recidivy, občas jen bolesti hlavy, tu a tam kůži se v kůži nelíbí. Dnes už je bůh zaplať dva měsíce bez injekcí. Za pár dní ji čeká kontrola krve.

close info Zdroj: Archiv rodiny zoom_in „Určitě mě to všechno naučilo trpělivosti. Mám také častěji radost. Miluju jen tak sedět venku a vnímat třeba vůni vzduchu a listí. Možná to zní jako kýč, ale miluju zpěv ptáků, slyším zvuky, některé v premiéře, obyčejné věci, kterých jsem si nevšímala, jsou najednou něčím tak důležitým, potřebným. Moc bych si přála, aby to tak mohli vnímat i jiní lidé a bez té těžké zkušenosti. Narodíme se dokonalí, pak nás ale stále něco ohýbá, deformuje. Společnost předkládá děsně předsudků, pořád se ohlížíme, co by na to řekli ONI. Je tolik pravidel a požadavků, to se nedá ani zvládat. A kdo má právo říkat, jestli to děláme správně, nebo ne? Přece jen my sami.“

Kamila má nutkání předávat dál to, k čemu došla. Bez mentorování, pomáhat tomu, kdo bude chtít. V její knihovně má pevné místo knížka Miluj svůj život.

„Odmala jsme chodily se sestrou do kostela. Hodně jen proto, že si to mamka přála. Pod lavicí jsem si spíš hrála s mobilem, než abych poslouchala kázání. Až když mi kapala chemoterapie, tak jsem na lahvičce vždycky udělala křížek a požehnala jí. A pořád myslela na větu Miluj bližního svého jako sebe sama. Možná mě to potkalo i proto, že jsem se neměla ráda. Ve snaze být dokonalá jsem se utopila. Až když jsem přišla o to všechno, dozvěděla jsem se hodně o sobě. Třeba že vlasy i dokonalé tělo nejsou důvod, proč má člověk žít. Nic si ale nevyčítám. Mělo to tak být.“

A oblouk nachází druhý břeh. Teď chce Kamila splnit slib, který si dala tehdy v prosinci před pokojem číslo dvanáct. Chtěla by vybavit novým nábytkem čekárnu, ten obýváček, kde na další a další pacienty čekají věci odložené, nebudící naději, vsakujíc do sebe příběhy někdy tak moc kruté, jindy plné radosti z uzdravení. Vyzvala své přátele na facebooku, zda by k jejím úsporám něco nepřidali. A děje se. Srdce se otevírají, i když je advent dávno za námi. Jsou to gesta dobré vůle. A až se sejde tolik, aby se mohla koupit nová křesla, pohovka, stolek, poličky, bude ta moudrá holka určitě pomáhat dál.

„Věřím tomu, že to má smysl. Každý z nás je přesně tak dobrý, jaký je. Máme být naplněni láskou, nebo strachem? Vybrat si musíme sami.“

P. S. Kontrola dopadla na jedničku. „Jsem zdravá.“

close info Zdroj: Archiv rodiny zoom_in