Kliknutím zvětšíteNa Štědrý večer nejen křesťané oslavují narození Ježíše Krista. Vy jste v kněžské službě už druhý rok, ale poprvé budete sloužit půlnoční mši. Jak se těšíte?
Na tento večer jsem se skutečně těším. Na hodinách náboženství dětem vždycky říkám, jakou máme my v našem prostředí výhodu, že k nám Ježíšek přichází už na Štědrý den večer a nemusíme na něho čekat až do rána jako lidé v některých jiných zemích. A večer se za zvuku koled a rozbalování dárků rychle přehoupne v noc a my jdeme se svými nejbližšími na půlnoční zazpívat si narodil se Kristus Pán… Ovšem právě o toto jsem byl jakožto novokněz loni připraven kvůli situaci ohledně covidu. Letošní Vánoce tak pro mě budou skutečně premiérové, co se mé služby lidem týká. Musíme být stále opatrní, to jistě, ale věřím, že se zkušeností, jakou s touto situací již máme, všechno zvládneme.
Je pravda, že i pro vás jako kněze je tato mše výjimečnější než většina ostatních?
Půlnoční je výjimečná hned v několika aspektech. Časem, hudbou, atmosférou… A právě na tu atmosféru jsem se těším ze všeho nejvíce. Vytvářejí ji totiž lidé. Jak příznačné pro Vánoce. Připomínáme si při nich, jak se Bůh stal člověkem, narodil se v Betlémě a žil mezi námi. A kdy jindy, než o těchto svátcích, bychom si tedy měli toto připomenout? Tedy že i my jsme všichni lidé, žijeme tu spolu a máme být jeden pro druhého. Na vesnici, ve městě, státě, po celé Zemi. O půlnoční se, myslím, toto daří. Přicházejí na ni totiž i lidé, kteří do kostela jinak pravidelně nechodí, a vytvoří se při ní pak společenství, které přesahuje všechny ty zaběhlé stereotypy společenského postavení, vyznání nebo politické příslušnosti. Jak to tak vidím, na Vánocích se v naší zemi ještě snad dokážeme jako společnost shodnout.
Miroslav Štrunc, rodák z Českých Budějovic, na snímku na hasičské pouti v Čejkovicích, v současnosti působí na Jindřichohradecku. Farářem je v Kostelní Radouni, ale službu pro věřící i další veřejnost vykonává i jinde.Znamená to třeba i jiné ustrojení než obvykle?
Vánoce jsou velikou slavností a je tedy přirozené, že chceme, aby se tato slavnostnost odrážela i ve výzdobě kostelů či na našem oblečení – ať už na tom, v čem kněz stojí u oltáře anebo na tom, v čem přijdou věřící a účastníci bohoslužby. Kostely se uklízejí, zdobí se stromky, připravují jesličky. Myslím, že právě v tomto se spolu potkávají ty dvě skupiny – tedy věřící, kteří pravidelně chodí na mši, a ti, kteří si třeba jen o Vánocích přijdou s dětmi prohlédnout betlém. Totiž že bez těch prvních, kteří na tuto práci vynakládají vlastní čas a mnohdy i prostředky, by ti druzí neměli možnost pokochat se krásou našich vánočně ozdobených chrámů.
Kdo je laik, možná by váhal mezi tím, zda má půlnoční brát spíše jako možnost přitáhnout na jiné bohoslužby ty, kteří přišli mimořádně jen v tento večer do kostela nebo třeba jako ojedinělou šanci promluvit do duše hříšníkům, kteří se objeví před oltářem jen jednou v roce? Jak je to u vás?
Především musíme takovým lidem otevřít dveře. A to myslím nejenom otočit klíčem. Musejí mít už při příchodu dobrý pocit. Že je nikdo nevyhodí, sednou-li si do lavice. Že je nikdo nebude tahat za límec, když nevědí, že zrovna mají stát… Kostely byly často budovány tak, jakoby svým návštěvníkům otevíraly svou náruč. Nejsou to jen stavby z cihel nebo kamení. V křesťanství naše chrámy chápeme jako životem pulzující místa setkávání: Boha s člověkem, člověka s Bohem, s lidmi mezi sebou. Na věřících a kněžích, pak je, abychom takovéto vnímání prostoru dokázali právě těmto lidem předat.
Největší úkol v tom mají samozřejmě kazatelé – tedy ti, kdo při takové mši mají hlavní slovo. Musíme přizpůsobit naši mluvu, aby byla srozumitelná pro všechny. Nesmíme mluvit v naučených frázích, protože ty lidé většinou buďto nepřijmou anebo spíše poznají, že to, o čem mluvíte, nevychází z vás. A myslím, že už vůbec nesmíme odsuzovat hříšníky. Těmi jsme totiž všichni. Všichni občas děláme hlouposti, někteří i zločiny. Jak říká v evangeliu Ježíš: „Kdo je bez hříchu, ať hodí kamenem.“ Nebo také: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Měli bychom se snažit lidem nabídnout nějakou reflexi. Aby se při té vánoční atmosféře, tváří v tvář tomu, co se v Betlémě tehdy stalo, zamysleli, jestli i pro ně jsou určena ta slova anděla, která vídáme právě nad jesličkami vedle komety: „Pokoj lidem dobré vůle.“
Za vaší krátké služby se charakter mše kvůli koronaviru změnil tak, že mnozí kněží to nepoznali za celý život. Co byste označil za nejvýznamnější příklad a proč?
Změna je z mého pohledu velice patrná v komunikaci. Byli jsme zvyklí, že se důležité věci ohlašují v neděli na konci mše svaté. Když ovšem lidé na mši nemohli, začali jsme využívat prostředků, které nám dnešní doba nabízí. Tedy že oslovujeme lidi prostřednictvím sociálních sítí.
Pozoroval jste na věřících změnu, když se například po měsících uvolnila některá opatření?
Myslím, že jsme si všichni začali více vážit vzájemného setkávání. Když skončila ta nejpřísnější opatření a my mohli zase společně do kostela, měli jsme radost, že se zase vidíme.
Dotýká se nějak podstatněji očkování proti koronaviru i vaší služby?
Pro kněze je vakcína důležitá k tomu, aby mohl vykonávat jedno ze svých nejdůležitějších poslání – tedy navštěvovat nemocné anebo opuštěné. Bez certifikátu o očkování vás dnes do nemocnice ani domova důchodců nepustí.
Snažíte se vymýšlet pozitivní akce v této smutné době, je to věc, která vás nyní nejvíce zaměstnává? Jak to v praxi vypadá?
Ano, musíme něco dělat. Snad nikdo nechce žít v tom pesimismu, který nás poslední už téměř dva roky obklopuje. Není samozřejmě snadné najít rovnováhu mezi tím, že je nutné dodržovat aktuální protipandemická opatření, a tím, že se lidé chtějí scházet. Zkrátka žít. A je posláním nás křesťanů přinášet jim radostné zprávy.
Počítáte mezi takové akce i stánek s prodejem speciálního Požehnaného ležáku z národního pivovaru Budějovický Budvar? Várku ležáku před časem při vaření požehnal otec biskup Vlastimil Kročil. V čem vidíte poselství Požehnaného ležáku?
Adventní stánek je jednou z těch nejviditelnějších věcí, jejímž prostřednictvím tyto radostné, dobré zprávy přinášíme. Poselstvím stánku je jistě sounáležitost. Žijeme tu společně, Budějovice jsou naše město, a tak máme i za úkol se o náš domov starat. Stánek představuje propojení kraje, města a církve. Jsem tedy nesmírně rád, že zástupci těchto institucí naši iniciativu podporují. A potom jsou to samozřejmě všichni lidé, kteří přijdou a podpoří dobrou věc. Papež František vybízí církev, aby šla mezi lidi. Být tam, kde lidé žijí. Nezůstávat zavřená v kostelích a farách. To se nám snad daří, protože vedle tohoto stánku je tu v adventní době třeba také betlémské světlo. Lidé, kteří běžně do kostela nechodí, přijdou se svými dětmi a ty si v lucerničce odnesou plamínek k sobě domů. V poslední době se také poměrně dost investovalo do oprav sakrálních památek, a tak získávají na popularitě komentované prohlídky v nich.
Miroslav Štrunc, rodák z Českých Budějovic, v současnosti působí na Jindřichohradecku. Farářem je v Kostelní Radouni, ale službu pro věřící i další veřejnost vykonává i jinde.
Jak vypadá váš všední den ve stručném popisu?
Nejdůležitějším dnem pro nás je neděle. To mám tři mše svaté ve třech různých kostelích. Nechci, aby moje služba byla o tom, že jenom přijedu na mši a po ní zase hned zmizím. Chci hovořit s lidmi, být jim nablízku. Služba kněze je samozřejmě spojena také s určitým úřadem. Ve všední den děláte účetnictví, chodíte na úřady, učíte náboženství, připravujete lidi třeba na svatbu nebo křtiny. A když už máme jako nejvytíženější den neděli, tak to souvisí s tím, že v pondělí má většina kněží volno. Jak znám z vyprávění starších lidí, tak holič, řezník a farář měli vždycky v pondělí volno.
Co byste přál čtenářům pro příští čas?
Přál bych nám všem, abychom při všech těch starostech, které nás obklopují, dokázali pozvednout hlavu k nebi. Už jen při samotném pohledu na hvězdy totiž můžeme vytušit, že je tu něco víc. Něco, co přesahuje náš svět. A jako křesťané věříme, že ne něco, nýbrž někdo. Bůh, který se o Vánocích stal člověkem.
16
1
Volný čas
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
