Poslední pamětnice českobudějovického transportu do Terezína

Poslední žijící pamětnice transportu Akb z Českých Budějovic do Terezína, paní Hana Tvrská, oslaví v těchto dnech 92. narozeniny. Bolestnou zkušenost z koncentračních táborů dlouhodobě předávala současným generacím, besedovala s mladými lidmi o tom, co by nemělo být nikdy zapomenuto. „S paní Hanou Tvrskou jsem se osobně setkal při udělování medailí Za zásluhy a bylo mi ctí městské vyznamenání udělit právě této statečné ženě. Oslavenkyni přeji především hodně zdraví a šťastné dny i v této nelehké době,“ uvedl primátor Jiří Svoboda v blahopřejném dopise.

V dubnu 1942 odjela čtrnáctiletá Hana Tvrská z Protivína s rodiči transportem do Terezína. Přežila Osvětim, bombardování Hamburku, tyfus. Na rozdíl od příbuzných. Když nyní slaví narozeniny, je šťastná, že je to v kruhu velké rodiny.

Její příběh, zaznamenaný Antonínem Pelíškem, Deník zveřejnil samostatně před časem. Vydal by na román. Je o školačce z Protivína, která si jednoho dne přišila na oblečení žlutou Davidovu hvězdu a musela opustit všechno, co měla jako dítě ráda. Zájmové kroužky, školu, hodiny hry na piano a dokonce i své kamarády. Koloniál se smíšeným zbožím rodina Weilových na příkaz zavřela už v prvních dnech okupace. 18. dubna 1942 odjíždí spolu s 910 Židy přes České Budějovice do Terezína. Z koncentračních táborů se po válce vrací domů z tohoto transportu jen 31 zbídačených vězňů. Mezi nimi i Hana Weilová se svou tehdy čtyřicetiletou matkou.

„Ani nevím, proč jsem Auschwitz zrovna já přežila. Snad se štěstím, náhodou. Vždyť z koncentráků se tehdy nevrátilo 67 našich příbuzných. Možná je to i tím, že jsem rozená v dubnu. Jako moje maminka a můj manžel. A dubňáci, to jsou silní lidé,“ uvažuje Hana Tvrská.

Jihočeši přijíždí tankovat také do kanystrů

Po strastiplných třech letech v koncentráku jí zůstaly už jen vzpomínky a číslo vytetované na předloktí. 73 685.

Do Terezína odjela s maminkou a tatínkem. Seřadiště bylo v Českých Budějovicích. Lidé mohli mít při sobě jen osobní věci do váhy 50 kilogramů na osobu. Většinou šlo o trvanlivé jídlo, od pražských známých dostali Weilovi před cestou radu, aby si nasušili do zásoby pečivo. Dodnes vzpomíná, jak se s nimi sousedé v Protivíně s dojetím loučili. V prosinci 1943 putovala rodina do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde prošla na nádraží selekcí známého doktora Josefa Mengeleho. Jako patnáctiletá se dostala na správnou stranu a do ženského tábora spolu s maminkou.

„To bylo dobře. Vzájemně jsme si pomáhaly. Já podporovala maminku a ona byla ráda, že mě má u sebe. Tatínka jsme uviděli až v dubnu pětačtyřicet mrtvého. Umřel vyčerpáním,“ posmutní Hana Tvrská.

Přestože byla zesláblá, dostala se do pracovní skupiny, kterou vybrali Němci v květnu 1945 na pomoc Hamburku. Odklízela spolu s dalšími děvčaty trosky a mrtvoly. S maminkou nakonec jako zázrakem přežily i onemocnění tyfem v koncentračním táboře Bergen-Belsen, kde je osvobodila britská armáda. Vážila 34 kilogramů, její maminka jen o tři kila více.

Jídlo, nebo koupel?

Na konec války už Hana Tvrská vzpomíná s úsměvem. Třeba na to, jak se s kamarádkami v lágru dohadovaly, co první udělají, až se vrátí domů.

„Některé říkaly, že si uvaří něco dobrého k jídlu, jiné zase, že se prvně vykoupou. Pak přišli Angličani a mohly jsme se konečně pořádně vysprchovat. Bylo i jídlo, ale musely jsme si dávat pozor, abychom ho moc nesnědly. Hodně vězňů na to umřelo. Poprvé jsme si daly dobrý oběd až v Praze u příbuzných. Už nevím, co to bylo. Byli se smíšeného manželství, strýček se vrátil z Terezína. Psali jsme do Protivína, že jsme přežili a vracíme se domů,“ pokračuje Hana Tvrská.

Jaké bylo ale jejich překvapení, když národní výbor v Protivíně pro jejich ubytování připravil celou vilu Na Libochově. Patřila původně německému kolaborantovi. Jejich byt v domě s obchodem totiž obývali cizí lidé, nikdo s jejich návratem moc nepočítal.

Na dálnici u Budějovic řeší hrozbu sesuvu půdy

„Majitel vily se jmenoval Adolf Hitl, tatínek ho před válkou znal. Vystěhovali ho stejně jako další kolaboranty do zámku, kde čekali na odsun. Nám se ale v té vile nelíbilo, byly jsme nešťastné. Po pár dnech jsme zjistily, že je prázdný byt na náměstí po našich příbuzných. Přestěhovali jsme se do něho,“ popisuje Hana Tvrská první týdny po osvobození.

Byl červen, všude plno naděje a v ulicích se tancovalo. Nejčastěji u pomníku na náměstí. Tak vnímala jako sedmnáctiletá Protivín. Do rodného domu s obchodem se už Hana na rozdíl od maminky nenastěhovala. Po čtyřleté známosti se vdala a později odešla za mužem, který pracoval ve Frutě, do Tábora a pak do Českých Budějovic. Velkou potěchou pro ni je početná rodina.