Hlasy, které posluchači denně slyší v rozhlase, dostaly tváře. Alespoň pro ty, kteří využili nabídku Českého rozhlasu České Budějovice a předminulousobotu přišli na den otevřených dveří do ulice U Tří lvů, kde rozhlas již 65 let sídlí.

„Akci jsme si nemohly nechat ujít,“ směje se Blažena Filipová v doprovodu s Ludmilou Urbanovou. Obě přijely z Cehnic, v kabelce pečlivě vystříhané medailonky pracovníků rozhlasu, které od ledna vycházejí každý pátek v Deníku.

„Tamhle je Filip Černý, ten dělá náboženství, a tamhle sedí Zdeněk Voráč, co hraje v Baboukách,“ sdělují si spiklenecky s ostatními hosty u recepce, když čekají na prohlídku.

„Českobudějovické rádio poslouchám od rána do večera a líbí se mi všechny pořady,“ pokračuje Blažena Filipová. „Ráda poslouchám hlavně ty, kde lidé dávají zahrát písničky.“

Na vlastní oči a uši

V hale rozhlasu se právě loučí redaktorka Jitka Vokatá Cibulová, autorka pořadů o zvířatech, s návštěvníky, které budovou rozhlasu provázela. Další skupinu si bere na starost vedoucí publicistiky Filip Černý.

Necelé dvě desítky mladších i starších posluchačů s ním odchází po schodech do pater, kde zaměstnanci vykonávají svou každodenní práci. Teď jim ale navíc pod ruce koukají zvědaví posluchači.

„Je za minutu jedna hodina, Pavlína Fendeková se připravuje na zprávy,“ ukazuje Filip Černý do kukaně za sklem. Místo u pultu je ale zatím prázdné. „Teď uvidíme, co se stane, když nepřijde technik,“ směje se Filip Černý, zatímco Pavlína Fendeková se možná trochu potí.

Než ale naskočí na displeji červená třináctka, za pultem už sedí mistr zvuku Pavel Schober a jsou tu zprávy.
Hosté se zajímají o detaily vysílání a informací se jim dostane i od dalšího mistra zvuku Michala Koláře.
„Dneska při zpracování příspěvků a pořadů používáme už jen počítače,“ ukazuje Michal Kolář na monitor , kde je graficky barevně zachycena každá část právě sestavovaného rozhovoru.

Mouchy ve vysílání

Hlasy, zvuky, ticho, to vše vidíte zobrazené na obrazovce. A mistr zvuku vidí, co kde má vymazat, a tak to také udělá. „Musíme odstranit nádechy, pauzy, mlasky nebo brepty,“ vypočítává, co všechno pak v pořadu posluchači neuslyší. „Pustím vám na ukázku Kuchařské čarování Petra Stupky. Byli jsme v Táboře v Hotelu Dvořák natáčet pořad s kuchařem roku,“ říká a místností se už nese optimistický hlas kuchařského čaroděje.

„Vždycky, když mluví Stupka, splaší se mi chuťové buňky,“ přiznává jeden z návštěvníků a ostatní s ním souhlasí, zatímco Stupka prozrazuje recept.
„Nakonec přidejte mouchu…,“ zazní z nahrávky a všem je jasno, že takhle to pak asi v rádiu neuslyší.

Zaměstnanci rozhlasu trpělivě odpovídají na všechny dotazy. „Mám z dnešního dne radost,“ chválí akci redaktor Martin Pokorný. „Člověk vidí naše posluchače a oni zase vidí, jak to v rádiu chodí. Je to oboustranně prospěšné.“

Výprava teď míří za hudebním dramaturgem Jiřím Kasalem. „To je ale gratulantů,“ smějeme se, protože v sobotu má svátek Jiří.
Někteří chvátají, protože od dvou hodin začíná v sále hrát rozhlasový swingový orchestr. Přesto si ale se zájmem vyslechnou, proč Jiří Kasal upřednostňuje dvojici Simonová – Chladil více než Eva a Vašek.

Tak ještě nakouknout do království Kataríny Křepelkové, která pracuje ve fonotéce a v archivu. Najdete tu poklady staré přes padesát let. Muzika i hlasy těch, kteří tu třeba už dávno nejsou, ale díky archivu zůstávají s námi. Někteří hosté nepřišli s prázdnou. Pro své oblíbené rozhlasáky přinesli něco na zub.

„Přivezla jsem koláčky,“ usmívá se Milada Vavřincová z Bechyňské Smolče. „Pekla jsem je včera do půl dvanácté v noci. Vozím je sem pokaždé,“ říká nad krabicí, odkud mizí jeden kousek za druhým.
„Je tu příjemné prostředí i lidé. Tohle je náš rozhlas a naše zlaté rádio. Koláče jsou malá odměna zdejším pracovníkům, když se o nás posluchače tak hezky starají,“ dodává Milada Vavřincová.