Jaroslava Pašková z Českých Budějovic jej má přesto ráda a neměnila by.

K práci u pošty přivedla asi před třiceti lety vyučenou kuchařku a servírku její rodina. „Neměla jsem tehdy školku pro děti, tak jsem sháněla zaměstnání, které by se dalo dobře skloubit s péčí o rodinu. Začala jsem tedy s roznáškou novin, protože to byla práce jenom brzy ráno,“ vzpomíná. Když děti odrostly, přešla na doručování zásilek.

Nyní již dvacátým rokem vyráží každý den na stejnou trasu. Doručuje poštu v rajonu číslo 4, to znamená ulicích Na Mlýnské stoce, Kněžská, Karla IV., Tylova, Matice školské a Lidická. Kolik kilometrů tak denně nachodí, nemá změřeno, ale zabere to zhruba tři a půl hodiny při svižné chůzi. „V centru je řada obchodů a firem, to znamená více doporučených dopisů a tudíž i více práce. Je tu také hodně patrových domů, takže vyběhnu spoustu schodů. Zaječí úmysly jsem ale nikdy neměla,“ říká.

Práce poštovní doručovatelky nespočívá jen v obcházení domů. „Lidé si myslí, že jenom popadneme tašku a jdeme na pochůzku a nevidí, že tomu předchází ještě dlouhá příprava,“ upozorňuje. Pašková chodí do práce již na pátou hodinu ranní, musí si roztřídit zásilky, seřadit je podle ulic a zapsat všechny doporučené dopisy. „Příprava zabere tři, někdy čtyři hodiny,“ dodává.

Raději v mrazu

Na samotnou pochůzku se tedy vydává okolo půl deváté. Základním vybavením jsou přitom dobré boty, teplé oblečení, těžká taška s dopisy a objemný svazek klíčů od jednotlivých domů na trase. Jarní počasí, které panuje v těchto dnech, je podle ní pro práci ideální. „Nejhorší jsou horka v létě, to už radši doručuji v mrazu,“ popisuje.

Poštovní uniformy jsou podle ní velmi pohodlné a v zimě dobře hřejí. Jednou však také počasí podcenila. „Byla mi taková zima, že jsem si při pochůzce musela koupit svetr,“ vypráví.

Nejnáročnější na práci poštovní doručovatelky je podle Paškové to, že musí chodit se zátěží, která dá mnohdy dost zabrat. Práce ji přesto velmi baví, protože při ní komunikuje s lidmi. „Občas samozřejmě narazím na někoho nepříjemného, ale většinou se to dá vyřídit po dobrém a s humorem jde všechno líp,“ myslí si. Nezřídka na ni také vyběhne zuřivý pes. I na tyto situace je připravená. „Nosím s sebou kostičky,“ říká.

Nejdůležitějším pracovním nástrojem jsou však její nohy. „Bohužel je na ně málo náhradních dílů. Kdybych nebyla zdravá, tak by to byl problém,“ dodává. Když měla potíže s páteří, vyzkoušela si práci za přepážkou, byla ale ráda, že se mohla zase vrátit k doručování.

Při pochůzce také Pašková obdivuje rozmanité poštovní schránky. Některé jsou originální a velmi překvapí, jiné naopak nesmírně zanedbané a zrezivělé. Pro pošťačku je však nejdůležitější jejich objem. „Čím větší schránka, tím lepší,“ uzavírá.