Vymyslela ji Verica Píšová v Českých Budějovicích a úkol je zdánlivě prostý: pomocí pantomimy a kartiček ukázat, o jaký film se jedná.

Když Píšová emigrovala v roce 1992 z bosenského města Bihač do Českých Budějovic, vadilo jí, že moc nechápe hlášky a narážky z českých snímků. Tak se jejich názvy a jména postav začala učit. Ovšem dost netradičně.

„Zapisovala jsem si je na kartičky. Bylo ale docela nudné si je jen tak číst, nic jsem se tak nenaučila. Se známými jsme si pak řekli, že si ty filmy zahrajeme, pak budeme zkoušet, kdo co uhádne, a takhle se hra rozvinula sama. Když jsem viděla, že je to zajímavé i pro ostatní, zkusila jsem to zkompletovat,“ vzpomíná osmačtyřicetiletá žena.

Postupně začala počet filmů rozšiřovat. Strávila desítky hodin u internetu a vypisovala tituly domácí i zahraniční. Se známými se při hře dost bavili, ať už u snímku Striptýz, který měla předvést mladá plachá dívka, nebo u Postřižin.

„Těch komických scének je spousta, stejně jako slovních i pantomimických nápověd. Třeba Slunce, seno… je jednoduché,“ říká a rukama maluje do vzduchu sluneční paprsky.

Pravidla jsou prostá. Na každé kartičce jsou názvy tří filmů. Jeden z nich může hráč popsat slovy, zbylé pantomimou. Limit na každý snímek je minuta. Hra obsahuje 432 českých a zahraničních filmů pro dospělé a 108 pro děti.

„Líbí se mi klasické české filmy, které mají všichni rádi, jako S tebou mě baví svět. Ráda se dívám na komedie, hlášek už znám dost. Zrovna ráno jsme se bavili s manželem a já mu řekla: Děkuju ti, náčelníku, že ses mě zastal,“ cituje Cimrmany.

U známých, kde hru testovala, si ale uvědomila, že zapomněla na děti, které by mohly hádat pohádky. Netušila, jakou past si tím na sebe nastražila. Hlavně při hraní.

„Najednou jsem zjistila, že všichni moji čeští přátelé znají Večerníčka, Křemílka a Vochomůrku, Rumcajse či Cipíska. Pro mne to jsou ale zcela neznámá jména, protože jsem vyrůstala v jiné zemi, kde jsme měli jiné hrdiny a pohádkové postavičky,“ popisuje s tím, že se tedy nyní učí, jak vypadá Rákosníček, Štaflík a Špagentka či Bob a Bobek. Oblíbila si například sérii Méďové.

Hraní je ostatně jejím celoživotním koníčkem. A k filmům má také blízko: v Jugoslávii provozovala videopůjčovnu. Její vášeň se jí stala osudnou i zde, už osm let prodává hry v obchůdku v Plachého ulici.

Na závěr zkouším, jak je na tom s hláškami. Co třeba 'knoflíkářská' Neživíš, tak nepřepínej? „Tu bych mohla použít často,“ rozesměje se.