V noci na neděli se podobně jako řada jiných bavil s přáteli. Nemohl ale zůstat příliš dlouho. Jan Vančura, správce Černé věže, musel přetočit na zimní čas hodiny na dominantě Českých Budějovic.


„Stejně bych odcházel brzy, musím v neděli zase do práce, máme normálně otevřeno,“ odmítá po cestě nahoru k hodinovému stroji otázku, zda by manipulace se složitým mechanismem věžních hodin nepočkala.


Přesně v okamžiku, kdy se skutečně mění čas, ale Vančura k hodinám nevstává. „V dnešní době má snad každý nějaký ukazatel času, ať jsou to hodinky nebo mobilní telefon. Nic moc se tedy nestane, když ručičky posunu už kolem půlnoci,“ omlouvá malou nesrovnalost. „Ráno už pak Černá věž ukazuje takový čas, jaký má být a během noci snad lidem nějaké zpoždění či uspíšení čehokoli nezpůsobím. Snad jen někdo může dnes zůstat v baru déle, a to ho může jen potěšit,“ směje se.


Podzimní posouvání času je pro hodinový stroj jednodušší proces než změna času ze zimního na letní. „Dnes by teoreticky stačilo na šedesát minut zastavit kyvadlo. V téhle zimě se mi ale pochopitelně nechce hodinu jen čekat. Urychlím to tak, že napřed musím nastavit bití, aby pak hodiny odbíjely správný čas, potom musím pohnout rafikami,“ vysvětluje, zatímco sahá mezi ozubená kola a táhla velkého hodinového stroje. „To se dělá přes centrální kolo, které pohybuje oběma ručičkami,“ dodává.


Otočením ručiček na cifernících ale posunování času nekončí. Jan Vančura si zakládá na přesnosti hodin, o které pečuje. „Nastavím je naprosto přesně podle ukazatele času, který je řízen atomovými hodinami ve Frankfurtu nad Mohanem.


Všechny tyto úkony jsou už pro Vančuru rutinou, která netrvá déle než půl hodiny. Pamatuje ale také noc, kdy se u věžních hodin pořádně zapotil. „Když jsem v počátcích neuměl posouvat čas a nastavovat bití, stalo se mi, že se mi právě bití rozletělo. V půl bilo třičtvrtě, ve čtvrt bilo půl. Trvalo mi skoro čtyři hodiny, než jsem to srovnal tak, jak to má být. Nemohl jsem si přitom dovolit nechat hodiny bít, to by celou dobu uprostřed noci Černá věž v jednom kuse zvonila, musel jsem proto odpojit táhla a vyřadit bití. O to to bylo složitější, ale chybami se člověk učí,“ usmívá se.