Jak jste se dostali k hudbě?
Otakar Kovář: Dostal jsem se k tomu úplně náhodou, když mi bylo 14 let. Děda hrál tenkrát na pozoun v divadle 
a chtěl, abych si na to zkusil také zahrát. To bylo v létě a za čtyři měsíce, v lednu, už jsem dělal zkoušky na konzervatoř, na kterou mě přijali. V 19 letech jsem pak nastoupil do Jihočeského divadla, kde jsem až do dnes. Později jsem založil žesťový kvintet, se kterým jsme jezdili po světě a pak jsem také založil soukromou hudební školu, což mě ovšem po čase přestalo bavit, protože 
v tom systému, který tehdy nastolili, už nebylo něco takového možné dělat. Tak jsem se nechal následně zaměstnat 
v umělecké škole.
Souběžně tak dělám divadlo, školu nebo soukromé aktivity jako komponování. Dnes proto působím současně jako hudebník, učitel hry na hudební nástroj a skladatel. To jsou věci, které ale děláme se synem společně.
Další mou činností je pak instrumentace jakýchkoliv skladeb pro orchestry uměleckých škol. Jde o to, že v každé škole mají orchestry různého nástrojového obsazení. Jelikož neexistují úpravy pro tato různá složení, ušiji úpravu každému orchestru jak se říká přímo na míru. Spolupracuji se školami v Čechách i v zahraničí. A pak mám ještě agenturu, takže rovněž produkuji hudbu.

Ondřej Kovář: Já jsem 
k hudbě jako malý nikdy příliš netíhl. Začal jsem hrát na housle, ale to spíš bylo z osobních důvodů. Mně se tam totiž líbila jedna spolužačka.
Později jsem začal hrát na klarinet, který jsem posléze vystudoval na konzervatoři současně se saxofonem. Ten je tam takovým doprovodným nástrojem, ale stejně jsem se 
k němu moc nedostal. Až s odstupem času mě jedna situace donutila se na něj naučit za jeden den a od té doby na něj hraji asi tak, jako na zbylé nástroje.
Hraji tedy na klarinet, saxofon a klavír. S těmi nástroji vystupuji veřejně dvakrát týdně. V současné době také učím ve státní hudební škole tady v Budějovicích a v Blatné. A také jsem založil Piano agency, kde se podle zvláštní metody naučí do půl roka hrát na piano každý člověk, který chce.

Otec vás ke hře na hudební nástroj nepřivedl?
Ondřej Kovář: Samozřejmě že jsem viděl doma taťku, jak hraje, ale nijak mě to neinspirovalo, abych to začal dělat dobrovolně. Dobrovolně jsem to začal dělat, až když zjistil, že na konzervatoři není matika, (říká otec se smíchem, pozn. red.) Chytlo mě to v podstatě až kvůli tomu klavíru.
Mě velmi ovlivnila hudba ruského autora a interpreta Sergeje Rachmaninova, tak jsem věnoval veškerý čas, úsilí a roky tomu, abych se alespoň trochu přiblížil k tomu top romantismu.
Díky tomu jsem pak právě pochopil, nebo si alespoň myslím, že jsem pochopil, strukturu tvorby klavírních koncertů v nějakou hudební formu. Současně s tím mě začal také velmi zajímat rukopis, kterým ten konkrétní autor píše.
Pokud píše autor jednu skladbu a potom od něho slyším další, tak už i tam jsou nějaké podobné prvky. Mě zajímalo, podle čeho se charakterově odlišují jednotliví hudební autoři a tím pádem jsem se v tom začal více šťourat. Zjistil jsem pár věcí, které jsem posléze začal praktikovat i v improvizacích a najednou jsem zjistil, že člověk může alespoň trochu přemýšlet jako autor a začít hrát různá témata podobným jazykem.

Jaké jsou vaše plány na příští rok?
Otakar Kovář: Plánuji muzikál, to je jeden z plánů, který bych rád dokončil. V příštím roce nás také čekají v Jihočeském divadle premiéry na Otáčivém hledišti v Krumlově. To bude Carmen a Rusalka. Pak by se měl konat koncert s Josem Curou, o tom už se jedná. A pak bych chtěl udělat něco tady v Budějovicích. Nápady na to jsou, ale uvidíme.

Ondřej Kovář: Já bych rád udělal hudební kurz, který bude určen všem, kteří budou mít zájem. Už to fungovalo letos, tak bych to rád udělal i v příštím roce.
Chtěl bych také udělat kurzy pochopení hudby, které budou vycházet z teorie jednoho hudebního génia a jmenuje se Duncan. Já jsem tu jeho metodu ještě trochu vylepšil. Člověk se tak během pár dnů dostane do tajů hudby 
a zjistí, že je za 10 minut schopen se orientovat po akordické stránce po klavíru. Postupně zjistí, že struktura akordu je stejná, že je to všechno jen v racionálních číslech.
Lidé jsou různí, přijde třeba paní doktorka, která řekne: „Jenom ne čísla." A pak přijde člověk, který zase řekne: „Mluvte na mě v číslech." Takže člověk se musí orientovat ve všech možných sférách vysvětlení, aby to pochopili všichni. Někdo to chce říct lidsky, někdo třeba ukázat a někdo to chce vysvětlit úplně tou celou možnou teorií.
Jsou vyloženě masochisté, kteří se chtějí naučit hrát tou klasickou metodou, podle klasického hudebně teoretického ražení. A pak jsou lidi, kteří se tím nechtějí zatěžovat, je to pro ně těžké a ztráta času.
A upřímně, když je člověku 40 let a chce si zahrát pro radost, tak je úplně zbytečné dělat 90 procent hudební teorie, když k praxi ve skutečnosti potřebuje teorie jen 10 procent. Člověka tak nečekají hodinové drily, opravdu stačí jen ten čas, který si na hraní člověk najde.

Co vás na práci nejvíc baví?
Otakar Kovář: To se těžko říká, protože pro mě moje činnost není práce. Proto se třeba vzbudím už ve tři hodiny ráno a přemýšlím o tom, co budu psát. Řeknu si, že bych potřeboval napsat duet do muzikálu a ono mě to napadne. Vstanu třeba v pět a píšu až do večera.
V tom je pak ten rozdíl, že člověk není ve stresu jako lidé, kteří chodí do práce. Je to součást života stejně tak, jako u některých lidí třeba koukání na televizi. Já si zase sednu a píšu. Nabízí to stejné uspokojení. Tak nějak myslím, že to je, když to člověk skloubí. Člověk se k tomu asi nějak narodil, aby něco vymýšlel, nevím.
Ondřej Kovář: To je jak který den. Samozřejmě s dětmi je práce jiná. Někdy je to vyčerpávající, ale podle měpráce s mladým kolektivem člověka také do určité míry nabíjí. Každou hodinu si myslím, že si učitel odnese do své praxe něco nového.

Jací jsou dnešní studenti?
Otakar Kovář: Dneska děti, které k nám chodí, patří opravdu do výběru těch nejlepších. Ale i přesto úroveň klesá. Čím dál horší jsou například v tom, že se nedokáží soustředit.
Jak jsou obklopení vším možným, to si občas řeknete, že to ani není možné. Malá holka chce třeba hrát Travičku zelenou a když čeká, než dohraje někdo před, tak si hraje s mobilem a pak začne hrát úplně jinou písničku. Za 20 let, co dělám ve škole, šla úroveň žáků hodně dolů.

Ondřej Kovář: Existují ale také výjimky. Žáci, kteří se třeba neukázali dřív, tak se ukazují až nyní a jsou třeba extrémně nad ostatními. S těmi se pak pracuje zase úplně jiným způsobem.
Ve své učitelské praxi jsem měl mezi svými žáky například také autistu nebo i jiné studenty s handicapem. Učil jsem je samozřejmě na základě předmětů, které jsme měli ve škole. Člověk si ale musí udělat svůj systém, jak na tyto děti, protože každý student je osobnost a potřebuje individuální přístup.
Zajímavé je, že někdy i takové dítě má navenek určité pohybové věci v rukách. Samozřejmě dospělý člověk už to má v hlavě srovnané, takže na nějaké podněty reaguje lépe. Když bychom dali všechno dohromady, tak z toho vznikne dokonalý člověk.

Otakar Kovář: Takový robot. (smích)

Sledujete současný hudební trh?
Otakar Kovář: Šmoldas říká: „Když přijdu do divadla a za dvě minuty mě bolí zadek, tak vím, že jsem sem neměl chodit.." A v hudbě to funguje stejně. Slyším pět taktů písničky a ta písnička nemusí existovat. A pak slyším pět taktů a říkám si, že by byla škoda, kdyby ta písnička neexistovala. Takových je ale strašně málo. Mám rád třeba Karla Plíhala, pro Nezmary jsem psal písničky, spíš mám rád šansony.

Ondřej Kovář: V dnešní době je náročnější hudba, tedy klasická hudba v širším spektru lidí nedoceněná.
Mám hroznou radost, že mohu navštěvovat koncerty po celé Evropě, protože to mě strašně motivuje. Kdykoliv jsou moji oblíbení interpreti někde v blízkosti, tak tam letím. Takové koncerty a vystoupení mě obrovsky nabíjí. A těší mě když vidím tu mentalitu národů, kdy interpret, tedy jeho manažer připraví koncert, který se uskuteční až v příštím roce, přitom lístky jdou do prodeje ještě letos, a za dvě hodiny jsou vyprodané. A potom opravdu zazní gong, lidé přijdou, jsou tam přesně a dají v ovacích interpretovi najevo to, co obětoval.
Až v poslední době se to začíná ukazovat také v Praze. Přijede třeba někdo slavný a Češi se naučili nějakým způsobem hvězdu respektovat, přijít tam, poslechnout si to, být z toho nadšení. I když si myslím, že je to pořád bohužel slabý odvar toho, co se děje 
v okolních zemích.
I když se o nás říká, že jsme hudební národ, tak si myslím, že Češi hudbu neumí zdaleka tak docenit, jako v lidé jiných zemích. Oni docení jednoduchou racionální stupidní melodii, ale když potom uslyší interpreta hrajícího nespočetně krát těžší věc, tak v tom někteří lidé kvalitu nevidí.

KLÁRA SKÁLOVÁ