Jaká je momentálně vaše pozice?
Teď dokončuji svou desetiletou práci jako PR pracovník a začínám přebírat agendu ředitele. Je to asi to nejtěžší období v tom, že člověk zastává dvě funkce. Co ale vím jistě, že nechci být jen úředníkem, který řídí organizaci od stolu. Chci i být i nadále blízko té naší cílovce, takže i nadále povedu kroužky, které tady vedu těch deset let, co jsem tu. Budu se tomu věnovat i nadále a do budoucna se ještě více ponořím do práce té otevřené herny.

Nedělat to takříkajíc od stolu….
To bych nerad. A doufám, že pokud k tomu někdy dojde, tak budou moji kolegové natolik soudní a upřímní, že mi řeknou, že už jsem to přehnal.

S čím do té své nové etapy života jdete? Jaké jsou vaše vize?
Určitě se chystám navázat na tu dlouhou éru pana ředitele Tomáše Rádla, takže teď v nejbližší době žádné velké věci nechystám. Spíše to budou změny kosmetické, protože kromě mé změny v ředitele se nachomýtly ještě další personální změny. V první řadě je tak důležité, aby naše organizace tyto změny vůbec ustála.

Možná bych zmínil ještě jednu takovou změnu. My jsme si v minulosti vždy vychovávali naše dobrovolníky. Hodně jsme se soustředili na dobrovolníky, kteří nám pomáhali při letních táborech, takzvaných chaloupkách. Od letošního roku jsme se rozhodli toto know-how vzít napříč celým střediskem a snížili jsme práh vzdělávání. Chceme, aby bylo stále kvalitní, ale aby se jej mohli účastnit i ti, co u nás vedou zájmové kroužky. Jsem přesvědčený o tom, že se nemůžeme stát organizací jenom výborných profesionálů, kteří mají různé vysoké školy, chceme být organizací, která je otevřená pro mladé. Sám Don Bosco, který zakládal salesiánské hnutí, to postavil na mladých. To byli 15 - 18letí mladí lidé, kteří se rozhodli toto dílo budovat a dostali tu zodpovědnost a šanci se na tom podílet. A přesně to chci nabídnout mladým lidem v dnešní době.

Jak jste se dostal k funkci ředitele?
Salesiáni v několika posledních letech zažívají ten trend, kdy chtějí napříč celou republikou uvolnit manažerské posty laikům. Salesiáni jako řeholníci ubývají, stárnou a je škoda, aby ti, kteří se rozhodli jimi stát a zasvětit svůj život práci s mladými, aby se jim věnovali jen od stolu a sháněli peníze a kontakty. Proto je ten trend uvolnit posty laikům a salesiány přesunout do té přímé práce. V ČB se o tomto trendu začalo mluvit zhruba před čtyřmi lety. Přišli jsme na to, že své výhody i nevýhody má, když člověk přijde zvenku, i když je uvnitř organizace. Ukázalo se ale, že nejlepší by bylo, kdyby to byl člověk zevnitř organizace. Nebyla to ale podmínka. Tou bylo, že se musel orientovat v salesiánském prostředí.

Do výběrového řízení jsem se přihlásil po dlouhém zvažování. Člověk má obavy, aby po těch téměř deseti letech nebyl v tak zajetý v kolejích, že neuvidí, co je třeba, co mládež a obyvatelé zdejšího sídliště potřebují. Co mě na druhou stranu povzbuzovalo, bylo to, že člověk tu organizaci nějak zná, a ví tak, do čeho jde a také má podporu kolegů. Musím říct, že jsem zatím nezaznamenal, že bych musel bojovat, že by se tu vytvářel boj proti mně. To je příjemné. Samozřejmě váha zodpovědnosti je velká, to si člověk uvědomuje každý den. Jak se říká, že pedagog je jednou nohou v kriminále, tak ředitel už má na to doma i sbalenou i tašku a bojí se, kdy nějaký průšvih nastane (Smích).

Co na vaši novou roli říká rodina?
Určitě doma měli strach a možná ještě pořád tak trochu mají. Když jsem si kancelář zařizoval a přesunul jsem si sem pohovku, manželka to viděla a tak poznamenala, že to už nebudu domů chodit vůbec a spát budu tady. Musím ale říct, že kdybych neměl podporu manželky, tak bych do toho výběrového řízení vlastně vůbec nešel. Pro mě je rodina na prvním místě. Tohle je jenom zaměstnání, byť důležité a prospěšné, protože vidím, že ta práce má smysl, což je pro mě důležité. Je to ale opravdu jen zaměstnání. Na prvním místě mám zodpovědnost za sebe a za svou rodinu. Když jsme tohle zvažovali, tak do toho navíc vstoupila ještě jedna krásná událost. V těchto dnech nás totiž čeká narození našeho prvního dítěte. Takže přebírám funkci a zároveň koukám, jestli už nemám vyrazit do porodnice.

Tak to vám moc gratuluji. A víte, co to bude? Nechali jste si to říct?
Ne, ne. Máme takové „kinder surprise“. Nenechali jsme si to říct, protože jsme na dítě čekali pět let, takže je to jedno, jestli to bude holka, nebo kluk. Pro nás je důležité, že to požehnání, které přichází do naší rodiny v podobě malého dítěte, nás vůbec potkalo. Bude to proto takové překvapení. Buď to ale bude Anežka, nebo Vojtíšek.

Jaká byla vaše cesta do salesiánského střediska?
Cesta to byla velmi spletitá. Původně jsem totiž vyučený kuchař. Tenkráte to byl obor kuchař - číšník se zaměřením na přípravu jídel. Tomuto řemeslu jsem se chtěl věnovat, pár let jsem se jím i živil, nicméně potom, hlavně díky mému známému, který byl tehdy ve formaci coby řeholník salesián, jsem se seznámil s touto možností životní cesty a natolik mě oslovila, že jsem si poté dodělal maturitní vzdělání a vydal jsem se cestou jako salesián. Připravoval jsem se na to, že vystuduji teologickou fakultu a stanu se salesiánem - knězem. Šest let jsem se na tuto cestu připravoval a ta různá studia mě zavedla až sem do Českých Budějovic, kde jsem dva roky studoval na teologické fakultě. Po dvou letech jsem se ale rozhodl, že studia ukončím. To už jsem se nějak sblížil s manželkou, která v salesiánském centru dělala dobrovolnici. Nakonec jsem se tak rozhodl, že život nezasvětím práci s dětmi coby salesián - kněz, ale že budu salesián – laik. To je takový třetí řád. Don Bosco už tenkrát viděl, že ne každý chce zůstat svobodný a být řeholníkem. Že jsou tu ti, co chtějí zůstat svobodní, nebo se naopak oženit či vdát, ale chtějí se na tom díle podílet, proto založil salesiány spolupracovníky. Tak jsem se z toho moravského Slovácka, z Kunovic dostal až do jižních Čech.

Jste víc Jihočech, nebo se považujete za Moraváka?
Těžko říct. Asi ve mně pořád převládá ta moravská vstřícnost a otevřené srdce, na druhou stranu si vážím Jihočechů, neboť jsem přesvědčen o tom, že i když Jihočeši nejsou na první našlápnutí až tak vstřícní a otevření, možná ale oproti nám Moravákům mi přijdou, že když už si do srdce či blízkosti někoho pustí, jsou potom věrnější, přátelství je pevnější. My na Moravě máme srdce až tak otevřené, že mi to občas přijde jako průtokáč.

Jaké bylo léto?
Pro mě hodně pracovní. Dovolenou jsme si s pokročilým těhotenstvím nemohli dovolit, tak jsme byli na Netolicku, u rodičů ženy. Práci hlavou jsem vyměnil za práci rukama. V tuhle chvíli už se připravuji na to předávání funkce. Mám ale tu velkou výhodu, že to předávání u nás probíhá velmi pozvolna. Pan ředitel tu bude ještě do konce kalendářního roku. Máme na to čtyři měsíce, můžeme tak věci konzultovat průběžně. Není to takové, že by se všechno muselo udělat v průběhu týdne a pak by se člověk trápil.