Praděd padl za války, rodina z Prachatic nezapomíná

V rodinném archivu našla fotografii pamětní desky s portrétem svého pradědečka Jiřího Kuttenberga, který působil v odboji v plzeňské společnosti Škoda v době II. světové války, a rozjela pátrání.

Zdroj: archiv L. Kuttenbergové

Věděla, že pradědeček byl jedním ze zaměstnanců plzeňské Škodovky, které za druhé světové války popravilo gestapo v Drážďanech. „Tak jsem do Škodovky napsala a doufala,“ vypráví. Odpověď přišla po čase z Krajského úřadu v Plzni. Tehdy se dozvěděla, že takových pamětních desek s lidmi, kteří přišli za války o život, bylo původně dvacet šest. Do současnosti se jich zachovalo čtrnáct. „Od prababičky vím, že různá oddělení ve Škodovce na své zaměstnance vzpomínala, proto jich bylo tolik,“ vysvětlila. Po příbuzných padlých ve válce a pamětních deskách Škodovky ale nepátrala jen Lucie Kuttenbergová. Také Plzeňský kraj chtěl válečné hrdiny patřičně uctít. „Chtěli vybudovat památník všem obětem války, a to jak odbojářům, kam patřil můj pradědeček, tak i těm, kteří zemřeli při náletech na továrnu samotnou. Těch obětí je tři sta devadesát osm,“ popisuje Lucie Kuttenbergová.

Odpověď z plzeňského úřadu získala Lucie Kuttenbergová v roce 2013 a od té chvíle byla s dotyčným úředníkem v kontaktu a vyměňovali si informace. Ledy se ale hnuly až letos v září: „Přišel mi e-mail z plzeňské Škodovky, že se bude 28. listopadu odkrývat památník všem obětem. A já měla obrovskou radost.“ Podařilo se dát dohromady jména obětí, kteří byli na všech pamětních deskách. „Po dvaasedmdesáti letech tak existuje pietní místo. To je naprosto úžasné,“ neskrývá Lucie nadšení.

Ona sama, když začala pátrat, chtěla původně jen vidět pamětní desku s obrázkem svého pradědečka. „Chtěla jsem vědět, zda existuje, jestli se tam mohu nějak dostat, podívat se a vyfotit si to. Aspoň si sáhnout na kousek historie naší rodiny,“ vysvětluje. Ač pamětní deska s jejím předkem fyzicky neexistuje, tak se povedlo úplně něco jiného a ještě většího. Přitom onen člověk z plzeňského krajského úřadu Lucii v roce 2013 potvrdil, že on sám ji viděl. „Otázkou je, kde je. Já věřím, že se zase někde objeví,“ doufá Lucie Kuttenbergová. Ví, že jde o zhruba padesátikilogramovou pamětní desku.

Na odhalování památníku se setkala ještě s jednou rodinou, jejíž předek byl také v odboji. Pátrání proto Lucie nevzdává. Tvrdí, že ona měla startovní čáru o něco jednodušší, protože u nich v rodině se vědělo, že praděd v odboji byl a ona sama má k dispozici vzkazy pro manželku a děti před popravou: „Mám originál dopis z května 1944 pro manželku a její děti, tedy prababičku, mého dědu a jeho bratra.“
Historii rodu si zatím skládá sama z rodinného archivu. Bratr jejího dědy stále žije v Plzni, jemu byly dva roky, když gestapo pradědu odvedlo.

Koledy opět spojily Prachaticko. Byli jste skvělí

„S prastrýcem bych se chtěla ještě potkat. Mluvila jsem s ním po telefonu. Má spoustu informací, o kterých já nevím. Ač na tom se zdravím není nejlépe, věřím, že se setkání podaří,“ popisuje, kam povedou její další kroky. Chtěla by totiž vědět také to, jaké místo v odboji její pradědeček zastával. „Údajně se to provalilo tak, že jeden členů v horečkách vyzradil jména,“ vzpomněla Lucie na vyprávění prababičky.
Pátrat by Lucie Kuttenbergová chtěla v archivech v Čechách. A také by chtěla vypracovat rodokmen. „Vypadá to, že rodina Kuttenbergova bude zajímavá,“ říká. Plánuje také výlet do Drážďan, chtěla by totiž vidět místo posledního odpočinku svého pradědy a také budovu, kde sídlilo gestapo. Možná své zjištění jednou sepíše do knihy. „Minimálně do takové, abych mohla historii přiblížit své rodině,“ ujistila.