Pralesem, kde roste 600 druhů hub

Nápis nepřehání. Sotva člověk přejde lávku přes Tisový potok a otevře vrata, na nichž visí cedule Vstup zakázán – nebezpečí pádu stromu, hned musí přelézt pár kmenů. Takhle vítá návštěvníky Žofínský prales v Novohradských horách, s pralesem Hojná Voda nejstarší rezervace ve střední Evropě – roku 1838 ji založil hrabě Jiří F.A. Buquoy.

Stáří však není zdaleka jediným unikátem těch 102 hektarů. Jde například o jednu z nejlepších lokalit na houby, jichž tam roste kolem 600 druhů včetně řady neznámých. „Mykolog z Jihočeského muzea, který sem chodí asi 15 let, říká, že vždy dojde tak do půlky a dál se nedostane, protože mu nezbyde čas, tolik jich je,“ vypráví Petr Lepší, botanik CHKO Blanský les, jenž má Žofín na starosti pátým rokem.

230 druhů mechů

Zvuk, který v těchto dnech poutníka pralesem provází, je šustící záplava listí. Barevně nyní všemu kromě hnědé vládne zelená, a to především nejrůznějších mechů, další žofínské vzácnosti. Jedle, smrky a buky jich tu halí 230 druhů, přičemž v celém Česku je jich šest set. „Tohle je nejlepší polštář,“ rozplývá se, hlavu na mechu, při reportáži fotografova asistentka.

Ze stromů budí respekt Královna jedlí, 425 let stará s obvodem kmene 553 centimetrů. V lednu 1975 ji však srazil vichr. Její o pět let mladší sestra, zvaná svícnová jedle, zase před třinácti lety doplatila na orkán Kyrill. „Měla vrchol rozvětvený na několik dílčích, takže připomínala svícen,“ vysvětluje Lepší. Dnes její kmen pokrývají houby a v jednom místě raší malý smrček.

Vláda jehličnanů ovšem brzy pomine. Nejdřív se o to postaral Kyrill, po němž 'lehlo' něco mezi čtvrtinou a pětinou celého pralesa, a pak kůrovec. Polovina stromů je mrtvá.

„Jednou za půl roku mi telefonují vědci a říkají: kůrovec má úžasnou kondici, larvy jsou obrovské, nevydrží jediný smrk. Ale doufám, že nějaké tam zůstanou a objeví se nové, i když se může stát, že prales zůstane bez náhradní generace smrku a jedle, protože buk hodně zmlazuje a ten pod sebe už nic nepustí,“ uvažuje devětadvacetiletý botanik.

Ochranáři to nevzdávají. Po Kyrillu sesbírali semena jedle a zaseli je ve školce. Příroda jedlím taky fandí, leckde se z listí klubou výhonky s jehličkami. „Až sem ale přijde srnka, bude po nich,“ obává se o minijedličky Lepší.

Hlavně kvůli zvířatům prales obepíná plot dlouhý 4,5 kilometru. Dráždí však nejen srny, ale i lidi, kteří dovnitř od roku 1991 nesmí. Svědčí o tom vytočené šrouby u dvou kůlů vedle vrat. „Toho jsem si minule nevšiml. Lidem nedojde, že to není proti nim, ale proti zvěři,“ komentuje botanik s tím, že nyní se uvnitř pohybují asi čtyři srny a jeden jelen.

Když člověk míjí obří vývraty kmenů, jímá ho úcta. Netuší už ale, že vědci dokážou ve vývratech číst i 2000 let nazpět. „Prales se za tisíc let úplně otočí vzhůru nohama, jako kdybyste ho přeorali traktorem,“ podotýká Lepší.

Věcí, které v jiném lese návštěvník nespatří, je řada. Třeba ulomené větve zapíchnuté v zemi tak, jako by z ní rostly. Na rozdíl od jiných lesů tu také najde 'tři v jednom': stadia optima, dorůstání a rozpadu. Další raritou je to, že prales většinou stojí na strmých svazích nebo skalách. Ne tak žofínský. „Je výjimečný tím, že leží víceméně na placce. Hodně ho ovlivňuje voda, je tu spousta pramenišť, podmáčených smrčin. Je neodvodněný a tím je také unikátní,“ upozorňuje botanik.

Bažina jako louka

Přímo s tím souvisí fakt, že většinu roku musí Lepší chodit po pralese v holínkách. Jen na podzim, což je na Žofíně nejsušší část roku, stačí pohory. Bažiny a močály rozezná i laik na první pohled, jelikož připomínají louky. Rostou na nich ostatně klasické luční květiny. Hnědé moře listí také občas naruší ostrůvek plavuní nebo žlutá kupka listí ze sedmi javorů klenů. Vědci po sobě zase zanechali bílé očíslované kolíky zapíchané v zemi.

Jeden žofínský unikát je velmi čerstvý. „Letos tu máme republikově jedinou zaznamenanou populaci rorýse, která vyhnízdila mimo paneláky a městská sídla,“ vyzdvihuje Lepší. Sám má v pralese jedno oblíbené místo: vrchol. Hlavně proto, že na něm roste javor mléč. „Má zvláštní tvar, v létě se barví do červena. I když je naprasklý, takže asi brzo spadne,“ doplňuje botanik.

Poté, co člověka omámí všechny pralesní vůně a barvy, uvědomí si, jak osvícení Buquoyové v tom 19. století byli. A nepodlehli ani vidině peněz – to když si spočítali, že kdyby prales vytěžili, prodloužili by život dvěma svým sklárnám o šest let…