Vltavotýnsko – Je sobota pět hodin ráno a po celém domě se ozývá můj budík. S údivem, co se děje, ho vypínám a spím až do půl šesté, to už ale musím vstát. Dneska mě čeká zvláštní den, který strávím na správné české zabijačce.

Pro hospodáře to u „Bártů“ začíná mnohem dřív než pro mě. Už od pěti hodin všichni lítají kolem pařáků, kuchyně a připravují vše, co bude potřeba.

V sedm hodin přijíždí řezník a jde se na věc. Kvičící prase táhnou za jednu nohu provazem a zdá se, že to má čuník spočítané, ale prase svůj boj o život nevzdává, pořád se snaží někam utéct.

Najednou ale padne rána a prase se kácí k zemi. Rychle se musí z prasete dostat krev. Každý, kdo má ruce a nohy, se teď nezastaví.

Prořízne se krční tepna a začíná boj o čas. „Paní, míchejte rychleji a musíte vyhazovat ty žilky, aby se nám to nesrazilo,“ to jsou jediná slova, která v tomto zmatku slyším, a nemám moc ponětí, o čem se mluví.

Myslel jsem si, že teď to půjde už samo a konečně se půjdeme ohřát do tepla. Bohužel, místo toho přichází první grog, který vychladne ještě dřív, než mám vůbec šanci se napít.

Přichází na řadu očištění prasete. Prase se musí opařit horkou vodou a zbavit štětin a různých nečistot. Z neustálého sahání do vody cítím, jak mi umrzají ruce. Nikdo jiný krom mě s tím očividně problém nemá, jsem proto raději zticha, aby mě neposlali do kuchyně, kde jsou jenom samé ženské. Hlavou se mi stále honí: „Přece to nevzdám.“

Nevzdal jsem to a po hodině a čtvrt jsme se všichni konečně přesunuli do tepla ke kamnům. Ještě předtím jsme prase pověsili za zadní nohy, odřezali hlavu a jednu přední nohu. U kamen se začíná připravovat pochoutka, o které jsem slýchával jenom z vyprávění. Přichází totiž na řadu dnešní první jídlo, a tím je ovar.

Ovšem ještě před jídlem přichází aperitiv v podobě panáka becherovky. Jenom koukám, jak se všichni kolem mě vrhli k míse s ovarem, a já stál a pořád koukal. V tu chvíli jsem dostal strach, že by na mě také nemuselo nic zbýt, a začínám se také tlačit k míse.

Po jídle jsem tak akorát zralý dát si šlofíka a byl bych spokojený. Ale omyl, opět vycházíme ven a zase mi po chvilce mrznou ruce.

Odřezáváme už jednotlivé části prasete. Sádlem počínaje a páteří konče. Lítám s tácy plnými masa a sádla sem a tam a pořád jenom slyším: „Dej to tam, ne tam, vedle.“ Říkám si, že to nemůže být všechno takhle složité, ale je.

V jedenáct hodin už opět sedíme u kamen a přichází první a zároveň poslední kafe, které mě dokonale probírá z právě přicházející únavy.

Začíná se dělat prejt, a to znamená, že i jitrnice a jelita. Nemůžu se dočkat vyndání prvních jitrnic, už mám zase totiž hlad. Sáhnu hned po první jitrnici, co se vyndavá, a během chvilky po ní nebylo ani památky.

Začínají se vařit i polévky, bílá a černá, které se také říká prdelačka. Ta se vyrábí právě z té krve, co se z ní musely vyndavat žilky a nesměla se nám srazit. Až v poledne tedy chápu význam slov, která jsem zaslechl ráno.

Začínáme dělat tlačenky a krupeta. To už jde vesměs samo, takže to dělá jen jedna osoba a ostatní sedí a klábosí. Když je nakonec vše naházeno v hrnci, řezník může odjet. Umyje si své nádobíčko a loučí se.

Tím je pro něj zabijačka oficiálně skončená. Pro domácí to ale zdaleka není konec. Nyní je čeká vyndavání tlačenek, krájení a škvaření sádla a nekonečné hodiny strávené u kuchyňského dřezu, kde se budou snažit zbavit mastnoty.

I pro mě tu po doškvaření sádla práce končí. Přesto, že jsem to ráno měl sto chutí zabalit kvůli obrovské zimě, jsem rád, že jsem zůstal. Nejenom, že jsem se naučil spoustě nových věcí, ale ještě jsem si odnesl výslužku.