Před 76 lety vyšla poprvé Jihočeská pravda. Podívejte se, co tehdy lidé četli

První stránka přetiskla Stalinovu řeč v plénu moskevského sovětu k desetiletí Rudé armády 23. února 1928. Šéfredaktor není uveden, ale byl jím Karel Augustin. Ten také do čísla napsal obsáhlou reportáž z příchodu Rudé armády do Budějovic, ale také anglo-americké, „zasypávané květinami a pozdravy".

„Slovo úvodem" napsal MUDr. Rudolf Bureš, ustavený komunisty do čela Revolučního národního výboru ve městě. Když byl 22. května ustaven Místní národní výbor, stal se Rudolf Bureš opět jeho předsedou. V úvodníku přisuzuje novému titulu sloužit pravdě podle slavného vzoru ruské Pravdy.

Podrobnosti z této „prehistorie" Jihočeské pravdy popsal tento deník 18. května 1985 v článku ke 40. výročí založení titulu. Ve vzpomínání na začátky tehdy uvedl první šéfredaktor Jihočeské pravdy Karel Augustin mj., že „národním socialistům a sociálním demokratům už noviny vyšly a komunistický tisk ještě nebyl, a tak jsme se dali urychleně do práce."

Oslavenkyně Iva Janžurová studovala v Budějovicích, léto si užívala na Hluboké

Popsal, jak ho jako studenta filozofie sebrali z koleje a poslali na dva roky do koncentráku. Na chvilku přišel domů, a zas musel pryč, na nasazení do Steyru. „Když jsem se vrátil definitivně, vyhledali mě přátelé a řekli mi, že strana připravuje vydávání novin a úkolem naší skupiny je dát dohromady první čísla. Všechno šlo strašně rychle, na radnici jsme přebírali rozhlas a já odtud vysílal jako první hlasatel, a do toho noviny…"

Sešli se v bytě Oldřicha Nouzy ve Skuherského ulici a rozdělili si, co kdo napíše. V diskusi nad názvem listu vyhrál návrh na Jihočeskou pravdu, hlavičku zadali Karlu Štěchovi. „Vynadal nám po svém, vrátil se právě z koncentráku a těšil se, jak si odpočine, ale titul samozřejmě nakreslil – v revoluční, bojové podobě, jak odpovídalo době. Teprve v šestačtyřicátém roce, kdy už KSČ byla nejsilnější stranou, přišel pokyn na přechod k důstojně klidné, vyrovnané hlavičce…," vzpomínal Augustin.

Prostranství u Juvelu se změní. Podívejte se, jak to bude vypadat

Tisk zajistili u Švejdy ve Společenské tiskárně v Plachého ulici. „Nebyl volně papír, chodil jsem tedy vlastně číslo od čísla na sovětskou komandaturu k majorovi Buděrovi pro bumážku na další příděl a s tou jsme jezdili do Větřní," pokračoval první šéfredaktor. Podle něho šlo o náklad pár tisíc výtisků, do roku 1951 podle něho nanejvýš 7000. Do čísla 8 sídlili v Lannově ulici, od čísla 9 z 25. července už v přejmenované Malinovského třídě.

Šéfovi deníku bylo tehdy šestadvacet let…

Regionální monopol

Náklad Jihočeské pravdy rychle rostl a v roce 1955 už vyšla o 15 000 výtisků. Napomohl tomu ovšem i zánik konkurence po válce. Tak vycházel každý pátek odpoledne „Jihočech" jako krajský orgán Československé sociální demokracie v Č. Budějovicích, vydávaný župním výkonným výborem ČSSD. V roce 1947 například vyšlo 47 čísel. Zodpovědným redaktorem byl Boh. Němec.

V řadě článků vedl polemiku s „komunistickou" Jihočeskou pravdou. Z čísla 38 z 19. září 1947 už „trochu temně zadunělo" hlavním článkem „Slučujeme národ – neslučujeme stranu" „na obranu svorné spolupráce mezi politickými stranami", vedle národních socialistů i s KSČ, „která se zavázala spolupracovat na budování republiky prostředky výhradně demokratickými". Nejde prý o sloučení ČSSD s KSČ, ale „o klid ve státě a o jednotu v národě".

V dubnu následujícího roku už Jihočech vysvětluje svým čtenářům „organizační splynutí ČSSD a KSČ" a avizuje, že pravděpodobně zakončí po 50 letech činnost pod svým jménem. V čísle 23 ze 4. června píše o „slavném vítězství Národní fronty", v čísle 25 referuje o zvolení Klementa Gottwalda prezidentem a v čísle 26, které vyšlo 25. června, píše pod titulkem Dnes naposled svým čtenářům: „Nastupuje nový orgán společné strany - Jihočeská pravda, která vám bude příští týden zasílána. Přijměte tento nový váš list se stejným pochopením, jako jste přijímali náš list, neboť ona bude pokračovatelem (?) v konečné fázi boje za dokonalý socialistický stát československý. Epocha 50 let bojů našeho listu o socialismus je tedy skončena."

Hlas lidu

Pak tady byl Hlas lidu, „krajský orgán Československé strany lidové pro jižní Čechy"., vydávaný výkonným výborem této strany v Č. Budějovicích. Vycházel každou středu, později každý čtvrtek. Odpovědným zástupcem byl Augustin Mráz. Tento list „konkurenci" ČSSD o pár měsíců přežil. Dělal pro to co mohl. Po „Únoru" v něm 3. března 1948 ministr této strany Josef Plojhar v úvodníku Demokraticky a s lidem předesílá nadcházející „revizi očisty z května 1945" s cílem tehdejší nespravedlnosti bezpodmínečně napravit – mělo jít o odstranění těch, kteří se po válce „tajně a pak veřejně vetřeli do veřejného života, do politických stran". Měli to být ti, kteří byli „záměrně" nasazeni i lidové strany, i ti, kteří se dali svést na toto scestí, dali se přemluvit a pak spolu šli za falešným cílem – „chtěli vyloučit komunistickou stranu z vlády". „Spolek zrádců a šílenců to byl, který se snažil podkopati základy naší republiky," horoval pan ministr.

Přes veškeré projevy loajality až do 49. čísla 22. prosince s hlavním titulkem Učitel pracujícího lidu J. V. Stalin přišlo v tomto vydání na straně 2 sdělení „Na rozloučenou s odběrateli a čtenáři" – s přáním mnoha zdraví, štěstí a milosti od Božského Jezulátka, jak se na lidovce slušelo. „Tímto číslem se s vámi loučíme na základě rozhodnutí předsednictva Čs. strany lidové zastaviti vydávání krajinských časopisů. V náhradu za Hlas lidu bude zřízena mutační stránka pro jižní Čechy v Lidové demokracii. Děkujeme vám za přízeň, kterou jste našemu listu až dosud věnovali." S podpisem vydavatelstvo, redakce a administrace…

Oblíbená naučná stezka na Olšině už je opravená, otevře se o měsíc dřív

Vycházelo (zřejmě) také Právo lidu, které podle Wikipedie od 1. ledna 1939 vycházelo pod názvem Národní práce. Po osvobození roku 1945 bylo obnoveno pod původním názvem.

„Kovaně" stranické

V roce 1952 dostala redakce Jihočeské pravdy 1323 dopisů čtenářů, roku 1954 už 4534… Podle čísel Poštovní novinové služby Jihočeská pravda v roce 1958 už vycházela v nákladu 25 000. V roce 1961, kdy se měnila struktura krajů, začali Jihočeši dostávat svůj tisk jako deník.

Jak v úvodníku zmíněného jubilejního vydání v roce 1985 řekl tajemník JKV KSČ Vlastimil Krafl ke vzniku listu, „po dlouhých letech se dostaly lidem v kraji vpravdě komunistické noviny, jež navázaly na revoluční tradice časopisu Jihočeský dělník, u jehož zrodu stáli revolucionáři Antonín Janoušek, Jaroslav Kuna a Bedřich Šťastný". Připomněl propůjčení Řádu práce Jihočeské pravdě v září 1967 a vysekává jí poklonu: „Je ke cti Jihočeské pravdy a jejího redakčního kolektivu, že ze všech zápasů od vzniku až po dnešek – s výjimkou krizových let 1968-69, kdy se odklonila od marxisticko-leninských principů novinářské politiky – vyšla vítězně, získávala a stále upevňuje svou důvěru a autoritu mezi členy strany i ostatními pracujícími kraje."

Jihočeská pravda byla dál „kovaným" komunistickým tiskem. Byla „hlásnou troubou" Jihočeského krajského výboru KSČ, od kterého dostávala úkoly a kterému byla politicky odpovědná. Šéfredaktor byl členem sekretariátu KV, deník řídil a kontroloval odbor tisku ideologického oddělení, jehož pracovníci docházeli na členské schůze KSČ v redakci. Na nich se hodnotily noviny a probíraly jejich nadcházející úkoly v duchu zadání KV. Pracovníci KV pro deník také psali, kromě ideologických textů také třeba o velkých politických procesech – bez uvedení jména autora.

Budějovice postaví městské byty. Blízko má být vodní svět

Pražské jaro 1968 dolehlo i na Jihočeskou pravdu. Po okupaci vycházela ilegálně, normalizace pak byla rychlá. 15. května odvolalo plénum JKV KSČ z funkce šéfredaktora Jaroslava Šestáka a dva dny nato jmenoval sekretariát JKV tříčlennou pohovorovou komisi, která během 48 hodin „pohovořila" se všemi redaktory. Jedenáct jich bylo „odejito", z toho šest s okamžitou platností.

Po letech „normalizace" přišel listopad 1989 i do tohoto deníku. Pozice někdejšího komunistického deníku po převratu byla napjatá. Lidé na náměstí křičeli: Rudé právo lže, a Jihočeská taky…

K zániku

„Rozlučka" se starým vydavatelem začala spíše nenápadně - 1. prosince 1989 Jihočeská pravda vyšla s podtitulkem Deník Jihočeského kraje na místo údaje „orgán JKV KSČ". 6. prosince šéfredaktor tlumočil na redakční poradě, že plénum JKV KSČ vyslovuje nedůvěru současnému trendu novin.

Ve druhém čísle roku 1990 z hlavičky Jihočeské pravdy zmizela hvězda Řádu práce, ale hlavně se zásadně změnil obsah listu. Redakce v roce 1990 dostala rekordních 5000 dopisů od čtenářů, což potvrzuje, že regionální list znovu dokázal lidi oslovit.

Deník Jihočeská pravda

Při složitých manévrech kolem vyvázání bývalého stranického tisku z majetku KSČ předal jihočeský krajský výbor této strany k 22. prosinci 1989 vydavatelské oprávnění k Jihočeské pravdě vydavatelství Delta, vznikajícímu přechodně, do vytvoření státního podniku Úřadem předsednictva vlády, jako hospodářské zařízení Obrody – KDS. 1. října 1990 úřad vlády založil státní podnik Deltapress jako další krok k původně zamýšlené deetatizaci někdejšího stranického tisku. Privatizační projekty vázly a nejistá situace vyústila 29. března 1991 ve výpověď všech jihočeských zaměstnanců Deltapressu, kteří přijali nabídku nového vydavatele a k 1. červnu přešli do Vydavatelství Vltava, s. s r. o. se sídlem v Č. Budějovicích.

Tím dnem začala bývalá Jihočeská pravda po 46 letech a 12 dnech vycházet pod jiným názvem, jako Deník Jihočeská pravda. List měl nadále týdně 72 stran. Ve všední den byl náklad průměrně 47 000 výtisků, rozšířené páteční číslo průměrně 66 000. Podle rozborů za tři čtvrtletí 1990 byl náklad ve všední den průměrně 59 500 výtisků, v pátek 70 400.

Jihočeské listy

14. prosince 1992 i „zbytkový" pojem „Jihočeská pravda" z titulu listu zmizel a byl nahrazen Jihočeskými (Českobudějovickými) listy, vytištěnými na nové rotačce Vydavatelství Vltava , s. r. o. , v Novinovém centru postaveném na zelené louce nákladem včetně technologie 121 milionů korun.

19. srpna 1996 pak poprvé vyšly jednotně „modré" Deníky, jak je znáte dnes.