Písecko – Václav Jakeš unikl v 50. letech komunistickému žaláři a možná i oprátce díky rodině sedláka Jana Pecky ze Zadního Chlumu u Milevska. Neuvěřitelných 15 let se u nich na statku skrýval, zatímco jeho spolubojovníci byli za protikomunistický odboj chyceni a popraveni.

Za statečnost získal Jan Pecka Cenu Paměti národa, kterou v sobotu 8. května na pražském Žofíně čtyřem lidem udělilo sdružení Post Bellum.

„Myslím si, že to tenkrát nebylo žádné hrdinství,“ říká skromně třiaosmdesátiletý Jan Pecka. „Neměli jsme s tím obtíže, že u nás Václav Jakeš žil. Museli jsme to udělat. Byla to normální věc,“ dodává Jan Pecka, který se tenkrát zrovna vracel z vojny.

Bezpečný úkryt

Ocenění za něj v Praze přebral syn Jan Pecka. „Jako dětem nám o tomhle příběhu doma neříkali, zřejmě se za totality báli,“ přiznává Jan Pecka mladší.

Václavu Jakešovi tehdy přijetí rodiny Pecků doslova zachránilo život. „Tím, že mě u sebe Peckovi skrývali, tak mě komunisti nezavřeli ani nepopravili, což tenkrát určitě chtěli,“ říká Václav Jakeš z Příbrami. „Patnáct let o mně nikdo nevěděl, ani nejbližší příbuzní. Ze začátku, první tři čtyři roky, jsem život v úkrytu snášel špatně, protože jsem na něj nebyl zvyklý. Ale pak už mi bylo jedno, jestli se budu před komunisty skrývat dvacet nebo třicet let. Zvykl jsem si na život v ústraní a nepřipadalo mi to nic divného,“ přiznává Václav Jakeš.

Léta v nejistotě mu přinesla životní partnerku. „V 60. letech jsem přijela na prázdniny za tetou Janou Peckovou,“ vzpomíná Jana Jakešová.

„Nevěděla jsem, že se tam Václav skrývá, nikdy mi to neřekla. Bydlel dlouho u tety na Peckově, kde ho ukrývala. Teta měla dva syny, bratrance Josefa, který už zemřel, a Jendu, který teď dostal cenu. Peckovi měli pole, louky, chodili jsme dobytku na jetel. Poznali jsme se s Václavem venku, vzpomínám si, jak hezky hrál na harmoniku. Byla jsem tehdy mladá,“ usmívá se Jana Jakešová, která se na sobotní slávu na pražský Žofín chystala spolu s manželem.

Václav Jakeš měl štěstí a přežil, zatímco jeho známí byli popraveni. Patnáct let se skrýval před komunistickou totalitou na statku rodiny Pecků v Zadním Chlumu u Milevska.

„Jan Pecka je hrdina, který si zaslouží Cenu Paměti národa, a kdo jiný by mu nebo jeho synovi ji měl předat než Václav Jakeš, kterého rodina ukrývala,“ říká Mikuláš Korupa, ředitel sdružení Post Bellum, které deset let shromažďuje výpovědi a svědectví pamětníků historie.

Cesta ke svobodě

Příběh Václava Jakeše a Jana Pecky je skoro neuvěřitelný.

„Dne 9. října 1951 se Státní bezpečnost pokusila zatknout mladého muže, který se už několik měsíců skrýval v lese na Sedlčansku,“ vypráví Adam Drda ze společnosti Post Bellum, který příběh zpracoval

„ Ačkoli šlo o rozsáhlejší zátah, měl muž štěstí. Pod palbou samopalů utekl z obklíčení a dostal se do vesnice, kde měl přátele. Mužem na útěku byl Václav Jakeš, kterého pak kamarádi odvedli na statek rodiny Pecků v Zadním Chlumu. Měl se na pár měsíců schovat ve stodole, dokud se – jak věřil – nezhroutí komunistický režim. Zůstal zde ale patnáct let.“

Václav Jakeš pocházel ze selské rodiny. Vystudoval hospodářskou školu a po únoru 1948 byl označen za kulaka. Od dětství se přátelil s Jiřím Řezáčem, Jaroslavem Sirotkem a Bohumilem Šímou, pozdějšími členy odbojové organizace Černý lev 777, která působila na území sedlčanského a milevského okresu.

„Skupina provedla několik protikomunistických akcí – a ačkoli se na nich Jakeš nepodílel, Státní bezpečnost ho začala pronásledovat,“ pokračuje Adam Drda, který se s kolegou Adamem Hradílkem zabýval i historií této odbojové organizace.

„Příslušníci StB Václava Jakeše nejdřív nutili ke spolupráci. Několikrát se s nimi sešel v lesích, dostával úkoly, ale stále silněji si uvědomoval, že vyrábí past na sebe i na své přátele. Proto 15. července 1951 odešel do ilegality.“

Otec mu na cestu věnoval pistoli a Jaroslav Sirotek z Černého lva 777 mu dal pušku. Václav Jakeš se skrýval v lese, spal pod přístřeškem z větví, někdy i u přátel. V přírodě se stýkal s Řezáčem, Sirotkem a Šímou, kteří jej po útěku přijali do své organizace.

„Když ho StB vypátrala, ukryl se ve stodole na statku u Pecků. Žil ve stálém strachu. Nejdřív stodolu opouštěl jen za tmy, ale postupně začal svým hostitelům pomáhat. Skládal seno, pletl košíky, vařil pivo. Pouze jedenkrát ročně opouštěl statek – o Velikonocích tajně docházel k faráři do Lašovic ke zpovědi. Mezitím byli jeho známí Řezáč, Sirotek i Šíma chyceni a popraveni,“ dodává Adam Drda.

V roce 1966 vyhledal Václav Jakeš svou sestru a později se přihlásil úřadům. Byl pět měsíců ve vazbě, ale díky volnějším politickým poměrům se dostal na svobodu.

Bezpečný úkryt

Peckovi hospodaří v Zadním Chlumu na Milevsku stovky let. Jan Pecka se narodil roku 1927. V roce 1949 narukoval, koncem roku 1950 se od staršího bratra dozvěděl, že se na jejich rodinném statku skrývá Václav Jakeš.

Peckovi Jakeše předtím neznali, poskytli mu úkryt i stravu, protože to byl dobrý člověk v nouzi. Když v roce 1953 otec Jana Pecky zemřel, převzali péči o hospodářství a zodpovědnost za rodinu synové s matkou.

Ani v době nejtvrdších komunistických represí rodina Pecků nezakolísala. Nikdy Václava Jakeše nepožádali, aby odešel, natož aby ho udali. Zřejmě mu tak zachránili život, zcela jistě ho uchránili od mnohaletého věznění.

(zdroj: www.postbellum.cz)