Logo Deník na návštěvě.Zdroj: Deník

Dnes už spíše odborníkům na česko-balkánské a česko-ruské vztahy 19. století je znám diplomat Jan Vaclík (1830-1917). Tato nevšední osobnost pocházela z jihočeského venkova, konkrétně z obce Plav na Českobudějovicku.

Selský původ

Plavský rodák Jan Vaclík působil jako dopisovatel či diplomat v Černé Hoře či Rusku. Zemřel 3. srpna 1917 v Petrohradě.Plavský rodák Jan Vaclík.Zdroj: Archiv Jana Šimánka, PlavJan Vaclík se narodil 15. června 1830 na statku číslo 5 (po chalupě „u Bartošů“) jako syn rolníka Jakuba Vaclíka a jeho ženy Heleny, rozené Chromé z Opalic. Téhož dne byl i pokřtěn v kostele v Doudlebech. V této vísce v sousedství rodné obce získal údajně i prvopočátky školního vzdělání, brzy však přešel na gymnázium do Českých Budějovic a následně na gymnázium v Praze.

V tehdejších dobách stále ještě trvajícího poddanství bylo zcela výjimečné dát syna na studia, ale důležité bylo, že rodiče na tom byli finančně dobře. V Plavě byla úrodná půda, mnozí sedláci provozovali formanství a někteří si navíc vydělali při stavbě koněspřežní dráhy. V nejstarší plavské kronice se dokonce přímo píše, že Janův otec Jakub Vaclík – „Bartoš“ vydělal v roce 1827 na prodaném vápně šest tisíc zlatých stříbra. Na rozhodnutí dát syna k dalšímu studiu mohl mít vliv i příklad matčina bratra Floriana Chromého, který vystudoval už o generaci dříve práva, a pak provozoval advokátní praxi na Starém Městě pražském.

Diplomatem v Černé Hoře

Mladý Jan Vaclík měl bystrou hlavu a již za gymnaziálních studií v Praze se naučil polsky, srbsky a rusky. Jako šestnáctiletý student se v revolučním roce 1848 zúčastnil Všeslovanského sjezdu v Praze a jeho romantickým ideálům pak zůstal věrný po celý život. Byl například v osobním kontaktu s proslulým knihovníkem Národního muzea Václavem Hankou. Ještě za studií se seznámil s černohorským princem, s nímž krátce po potlačení svatodušních bouří odjel na Balkán, a tak podnikl svou první cestu do Černé Hory. Ta se brzy měla stát jeho novou vlastí.

Po skončení gymnázia v roce 1852 studoval na vídeňské akademii Theresianum, určené ke studiu orientálních jazyků a mezinárodního práva. Po návratu z Vídně do Prahy pokračoval v dalším sebevzdělávání u svého strýce Chromého. Brzy podnikl druhou cestu na Balkán. Zde navázal osobní vztahy s vlivnými osobnostmi srbského a chorvatského života. Na základě knížecího archivu vydal pod jménem „Jean Vaclik“ roku 1858 v Lipsku francouzsky psanou publikaci Suverenita Černé Hory a právo moderních evropských národů. Tento spis černohorský kníže rozeslal všem evropským panovnickým dvorům, práce pak rozhodující měrou zapůsobila na uznání Černé Hory jako samostatné země. Vaclík zde setrval v roli knížecího tajemníka i neoficiálního „ministra zahraničí“ dalších deset let.

V Rusku

V roce 1868 přesídlil Vaclík do ruského Petrohradu. I tam působil jako novinář, psal pro ruský i český tisk. Přitom úzce spolupracoval s Františkem Ladislavem Riegrem. Jako takový byl pověřen zpracovat pro ruská oficiální místa memorandum o české otázce, které počítalo v případě rozpadu Rakouska-Uherska s možným připojením českých zemí k Rusku. V Památníku národního písemnictví se zachovala celá řada dopisů adresovaných předním osobnostem českého národního života druhé poloviny 19. století. Tyto dopisy líčí Vaclíka nejen jako snílka, dobrodruha a muže činu, ale i zákulisního hráče a mluvku, kterého jeho okolí občas bralo s rezervou. Jeho proniknutí do nejvyšší slovanské politiky je ale nezpochybnitelné. I když se prameny podrobněji nezmiňují o tom, jak prožíval poslední léta svého život po vypuknutí první světové války, je zřejmé, že v pokročilém věku již neměl příležitost zasahovat do vyšší politiky. Zemřel v Petrohradě 3. srpna 1917.

Není známo, že by diplomat Vaclík udržoval nějaký kontakt se svými příbuznými na jihu Čech. Na rodném statku hospodařil od roku 1850 diplomatův bratr František. I on poslal svého syna Jana na studia. Tento diplomatův synovec a jmenovec Jan Vaclík mladší (1855-1933) pak udělal kariéru ve Vídni jako vysoký poštovní úředník na tehdejším ministerstvu obchodu. Rodný grunt držela rodina Vaclíků až do roku 1901. Tehdy se bezdětný František Vaclík rozhodl odejít na výměnek a statek zakoupila rodina Novákova ze Bzí, jejichž potomkům patří dodnes.

Jan Šimánek, kronikář obce Doudleby