Neuvěřitelné tři tisíce balíčků karet nashromáždil za svůj život šestačtyřicetiletý Petr Bílý. Ty nejzajímavější z nich nyní společně s dalšími členy Clubu sběratelů hracích karet vystavuje ve vltavýnském muzeu. Netradiční expozice tu bude k vidění až do konce října.

Petr Bílý začal karty sbírat před třiceti lety během studií na gymnáziu. „Tehdy jsem poměrně nostalgicky našel doma staré karty po dědečkovi. Zalíbil se mi tam žolík a tak jsem chtěl další zajímavé obrázky a už mě to chytlo,“ vzpomíná.

Balíčky získával nejprve od kamarádů a známých, poté mu je lidé vozili z cest a v posledních letech se po nich ptá hlavně v obchodech se starožitnostmi. Nejcennější jsou pro něj karty české nebo takové, které mají k českým zemím vztah. Roli ale hraje i stáří karet, to, jak jsou zachovalé či jak významný byl jejich tvůrce. Hrací karty totiž navrhovali i takoví umělci jako Mikoláš Aleš, Artuš Scheiner nebo Zdeněk Mézl.

Nejvzácnější v sejfu

Za vůbec nejvzácnější kousek ve své sbírce považuje Bílý takzvané špády vytištěné před rokem 1840. „Sehnal jsem je normálně v obchodě, ale ani je nemám doma. Jsou v sejfu,“ říká. Dále se může pochlubit například raritní hrou Pohledy na české hrady od kartýře Václava Severy nebo kartami se silnými národními motivy, na nichž jsou vyobrazení čeští panovníci a místo tradičních barev mají národní symboly jako lipové listy, klasy nebo české granáty.

Existuje ale i celá řada velice netradičních karet. „Může se na nich objevit prakticky cokoliv. Je to buď závislé pouze na fantazii autora nebo to bývá svázáno s tím, že jsou karty navrhované na objednávku jako reklama. Například první netradiční mariášové karty pro firmu Šrouby Drdla mají jako postavičky šroubky,“ vysvětluje Bílý.

Jeho samotného dosud nejvíce překvapily karty s lékařskou tématikou. Na nich jsou mimo jiné místo zelených vyobrazené plíce a místo kulí oční bulvy.
Po mnoha letech sbírání vnímá Bílý hrací karty jako plnohodnotné umělecké dílo. Především v Čechách se podle něj jejich výrobě věnují špičkoví grafici a tvůrci již od 19. století. „Karetní hry může někdo považovat za pokleslou zábavu, ale karty jako takové jsou svébytný grafický projev,“ zdůrazňuje.

Právě na to chtějí členové klubu sběratelů poukázat prostřednictvím výstavy ve vltavotýnském muzeu. Návštěvníci tu uvidí hlavně netradiční karty a navíc předměty denní potřeby s karetní tématikou, například manžetové knoflíčky, lisy na karty, popelníky nebo mýdlo.

Petr Bílý pak chce nadále pokračovat ve shromažďování karet. Nejde mu už ale ani tak o množství jako o vzácné exponáty. „Cílem není hromadit věci, ale spíš to uzavírat do nějakých logických celků. Chybí mi třeba karty Jana Šrámka vydané roku 1908 k výročí vládnutí císaře Františka Josefa nebo různé staré hry, které znám jenom z muzea,“ doplňuje. Zároveň doufá, že by se poklady mohly skrývat ještě na půdách a v domácnostech. Problém ale podle jeho slov je, že lidé většinou zašlé papírové balíčky rovnou vyhazují, aniž by zkoumali, jestli mají cenu.

Karty jsou tedy pro Bílého velkým koníčkem. Především se ale zabývá tím, jak vypadají, na samotnou hru dojde jen zřídka. „Občas s kamarády zavzpomínáme na školní léta a zahrajeme si. Rozhodně ale ne se starými nebo netradičními kartami. Praví mariášníci se vždy drží nejklasičtějších karet,“ uzavírá s úsměvem.