Aby bylo jasno: Tříkrálová sbírka není žádné žebrání, somrování nebo dyndání peněz od důvěřivých dobráků, ale smysluplná akce, při níž lidé s otevřeným srdcem a peněženkou přispívají do kasiček na pomoc těm, kteří ji opravdu potřebují.

Počátkem ledna ji letos již pojedenácté pořádá Diecézní charita České Budějovice, a protože nepochybuji o jejím významu a důležitosti, vyslyšel jsem naléhavé volání o pomoc při koledování v českobudějovických ulicích.
„Sháníme nejenom malé i větší koledníky, kteří budou chodit v ulicích, ale také vedoucí skupinek starší patnácti let,“ obrátila se na mne s prosbou o pomoc už koncem minulého roku Věra Michalicová, vedoucí Dobrovolnického centra Diecézní charity.

Je pondělí kolem čtvrté odpoledne a já tedy čekám v místnosti centra v českobudějovické Kanovnické ulici 11.
„Půjdete také koledovat, že?“ obrací se na mě zdejší pracovnice Eva Opatrná a ukazuje mi krabici plnou bílých plášťů a papírových zlatých korun pro krále. „Máme tady totiž vedoucí skupinek, ale zatím žádné koledníky,“ ukazuje na trojici žen, které sedí u stolu a trpělivě čekají, až nafasují svoje Kašpary, Melichary a Baltazary. Přišel jsem pomoci a ne si vybírat roli, takže v duchu přemýšlím, v jakém kostýmu mi to sekne a kolik asi může vážit na krku zavěšená pokladnička plná drobáků.

Najednou klepání na dveře a za nimi usměvavá žena s dvěma dívčinami. „Tak vám je vedu,“ hlaholí Hana Meškanová. Nikola (11) s Martinou (10), páťačky ze ZŠ Dukelská, se na koledování těší. „Na Charitu přispíváme každý rok,“ říká Hana Meškanová, matka jedné z nich. „Jsme už zvyklí. Děláme i panenky pro UNICEF. Holky vědí, že na charitu se má přispívat, protože ne všichni lidé jsou bohatí.“ Večer se pak obě holky rozplývaly. „Bylo tu super a příští rok půjdu zase. Pomáhala jsem loni a hrozně mě to baví,“ svěřila se Martina. „Jen mě mrzelo, že jsme třeba slyšeli za dveřmi bytovky dospělé i dětské hlasy, ale nikdo nám po zazvonění neotevřel.“

Zatímco pracovnice centra Eva Opatrná vybírá z krabice růžové límce pro malé královny, Věra Michalicová přispěchá s čerstvě vytištěnou koledou a místností se nese: My tři králové jdeme k vám…
Už natěšená dobrovolnice Vlasta Vonešová se dvojice děvčat ujme a že vyrazí do Rožnova, kde to zná. Skupinka dostává mapku s červeně zakroužkovanými ulicemi, kde má působit.
„Když vás někdo na ulici přepadne, tak mu dejte raději kasičku a rychle utečte,“ radí Věra Michalicová. „Kdepak, praštíme ho, přece se nenecháme okrást,“ odporuje Vlasta Vonešová a odvážná trojice mizí na schodech.

Za stolem zůstávají dvě dívky a já: na skupinku králů to bude. Jedna královna holt bude zároveň i vedoucím skupinky. Nebo se role pasáčka koledníků zhostím já? Z rozhodování mě vysvobodí další klepání. Do místnosti vtrhla dvojice upovídaných děvčat. „Tak jsme tady,“ hlásí se o královské korunky dvanáctiletá Nela a o půl roku starší Míša. Věra Michalicová je zná z různých charitních akcí a teď kontroluje jejich oblečení. Protože je venku mráz, Nela neuspěla s kotníkovými ponožkami. „Tady máš podkolenky a tady rukavice,“ přináší jí zimní doplňky a obě děvčata jsou za chvíli v teple i v královském. Za vedoucí dvouhlavé skupinky se hlásí třiadvacetiletá dobrovolnice Kateřina Černá z Rádia Kiss.

Čas odchodu se blíží a i já se chystám k převleku. Najednou znovu klepání a ve dveřích stojí devítiletý Honza, třeťák z Rožnova. „Vedu ho rovnou z hudebky, a zítra půjde zase,“ říká maminka. Chlapec souhlasí a už se dere do bílého. Oblečená trojice si pak ještě přezkouší zpěv koledy. Paráda.
Protože další skupinka už dnes nevyrazí, stávám se jejím členem i já. Vyfasuji tašku s charitními dárky pro štědré dárce a jako stokilová ochranka pak celou dobu dohlížím na křehkou skupinku.

Vyrážíme směr Senovážné náměstí na trolejbus. Začíná se chumelit a prokřehlí lidé si nás zvědavě prohlížejí.
„Tak mi taky zazpíváte?“ přitočí se k nám na zastávce jedna z čekajících cestujících a v pokladničce zazvoní první padesátikoruna. „My tři králové jdeme k vám…“ zazní z našich hrdel.
Během následujících dvou hodin si koledu zopakujeme ještě mockrát. Jedeme třináctkou k železničnímu přejezdu. V autobuse k nám přikvačí můj kamarád Zdeněk Voráč z Českého rozhlasu a je moc těžké odmítnout jeho finanční dar. Vystupujeme v chumelenici a odhodlaně míříme do Strádovy ulice. Po stranách rodinné domky, z dálky vykukují paneláčky.

Jdeme na to! Zvoníme u prvních dveří, v oknech se svítí. Jaké bude první přijetí? Okno se vzápětí otevírá a objevuje se hlava zvědavé ženy: „Paní, zazpíváme vám koledu,“ švitoří nadšeně dívky. „My jsme totiž z charitní Tříkrálové sbírky,“ vysvětluje jí Katka. Žena souhlasí a hned přichází otevřít. Vyslechne si koledu a hodí do kasičky padesátku. Dostává na oplátku dva cukříky, charitní kapesní kalendářík a papírek s informacemi, na koho se vybírá.
„Peníze pomohou seniorům a psychicky nemocným lidem,“ vysvětluje jí Katka. „Chcete napsat požehnání?“ ptá se ženy Míša s křídou a na tmavých dveřích se objevuje první písmenko.
„Začíná se písmenkem K a ne M,“ upozorňuje jí Katka. Paní nám děkuje a my jí také. Začíná to dobře. Jen tak dál.

Zvoníme u dalších dveří. Vykukuje mladý kluk a říká, že přijde dolů. Ale ani po třech minutách se neobjeví, tak zklamaně odcházíme a pokračujeme zasněženou ulicí. „Zítra si vezmu ještě něco teplého na sebe,“ podupává Katka. „Nečekala jsem, že bude taková zima.“ My také ne.
Během hodiny jsme zazvonili asi u třiceti dveří. Většinou byli lidé vstřícní, vyšli ven a dali do kasičky peníze. Vyslechli si koledu a nechali si na dveře napsat požehnání. Věděli, že charitní sbírka pomáhá lidem v nouzi, a snad jim udělalo radost i naše koledování. Když za dveřmi zaštěkal pes, koledníci se schovávali jeden za druhého. Nechávali jsme je s Katkou před sebou – co kdyby. Mladší maso rychleji srůstá. Mince cinkají, výjimečně se otvorem do pokladničky nedočkavě protáhne i natěšená bankovka.

Občas to ale nevyšlo. „Ukradli mi peněženku, tak nic nemám,“ lítostivě z okna volá stará paní. „Ale dám vám aspoň cukroví,“ nechtěla nás nechat odejít jen tak s prázdnou. Cukroví jsme pak dostali ještě několikrát. Pronikli jsme i do šestipatrového paneláčku, kde jsme si libovali, jak se konečně ohřejeme. V každém patře nám někdo otevře a pokladnička se vesele plní.
Jenže někde neotevřou, i když jsou slyšet z bytu hlasy. Nebo otevřou, ale nedají nic. „Zazpívat koledu mi můžete, ale nemám ani korunu, protože jsem před vejplatou,“ odpálkuje nás jeden muž. Sotva zabouchne dveře, králové protáhnou obličej. „Záleží jen na nich, jestli nám něco dají,“ uklidňuje zklamané děti Katka. „Nemusí dát nic, není to jejich povinnost. Jdeme dál.“

Nejsme podomní obchodníci s mobilními tarify nebo s jakoby vlněnými dekami, ale poutníci s nadějí a radostnou zvěstí, že lidé si pomáhají. A kdo dává druhému, je sám obdarovaný.

Tři koledníci se střídají, kdo ponese pokladničku, kdo předá dary i kdo napíše na dveře požehnání. „Dali padesátikorunu, stokorunu, dvacku, dali jen deset korun,“ šeptem prozrazuje aktuální pokladní částku, co přibyla na dně pokladničky. „Budějice mají sto tisíc obyvatel, a kdyby dal každý desetikorunu, kolik to je?“ obracím se na Nelu, která ve škole zápasí s matematikou. Nad tou fůrou peněz jenom obdivně vydechla.
Tečka, padla. Koledování je u konce. Mezitím jsme si jednou odskočili do non–stop herny na banánový džus a splachovací toaletu. A že štam〜gasti a lidi u baru koukali! Loučíme se na autobusové zastávce dvojky, Katka odváží holky domů a já doprovázím Honzu.

V úterý jdou pak královny koledovat beze mne. „Byly jsme na Borku, kde jsou asi lidé bohatší, protože dávali víc,“ říká Katka. „Lidé už Tříkrálovou sbírku znají. Před sedmi lety jsem chodila jako koledník a vím, že byli tehdy ještě nedůvěřiví. Letos otevřeli dveře, uviděli krále a hned běželi pro peníze. O sbírce už vědí,“ říká dívka. „Také je moc fajn, že jsem koledovala s romskými dětmi, které šly hned bez studu a s nadšením sbírat peníze a pomáhat tak postiženým a nemocným. Umí zpívat a jsou kurážnější. Moc jsem si je oblíbila. Když mi pak Věrka řekla, že shánějí pro tyhle děti někoho, kdo by se s nimi učil, tak jsem neváhala. Najdu si dvě tři hodiny týdně a určitě se to vyplatí,“ říká Kateřina Černá.

I tím je charitní Tříkrálová sbírka výjimečná. Dokáže totiž spojit lidi, kteří se navzájem potřebují a obohacují. I když o sobě dosud třeba zatím ani nevěděli.

Víte, že…
… Tříkrálovou sbírku pořádá Diecézní charita České Budějovice letos již po jedenácté?
… loni se při sbírce vybralo celkem 3 172 908 korun?
… v letošním roce se do koledování zapojí skoro 1 300 skupinek koledníků?
… praví koledníci charitní sbírky musí mít zapečetěnou pokladničku a jejich doprovod má průkazku podepsanou biskupem Jiřím Paďourem, ředitelem České katolické charity Oldřichem Haičmanem a ředitelkou budějovické Diecézní charity Michaelou Čermákovou?
… písmena K + M + B nemusí znamenat počáteční písmena jmen králů Kašpar + Melichar + Baltazar, ale zkratku latinského Christus mansionem benedicat čili Ať Kristus požehná tomuto příbytku?