Kliknutím zvětšítePříležitostí nakazit se koronavirem měl Václav Meškan poměrně dost. Coby ředitel Základní a Mateřské školy v Dubném přijde totiž denně do styku s nespočtem osob.
Na svou přímou zkušenost si ale musel počkat rok. „Můj vztah ke covidu byl od začátku spíše střízlivý, opatření jsem dodržoval, přestože často kritizoval a zpochybňoval, a bál jsem se o své blízké patřící do „rizikových skupin.“ Nebál jsem se o sebe, je mi šestatřicet, jsem zdravý člověk, nikdy jsem se s ničím neléčil, pravidelně cvičím a otužuji se, nepovažoval jsem za nutné ani uvažovat o očkování pro sebe,“ začíná vyprávění.
DIAGNOZA – ZÁPAL PLIC
Situace se změnila 5. února, kdy se u něj objevily první příznaky onemocnění. Kde se nakazil, nemá dodnes sebemenší tušení. Blbá chřipka, jak sám říká, trvala deset dnů. „Nekončící teploty až horečky, to je stav, který jsem ani neznal, postupně se přidal urputný kašel, průjmy, pravidelné zimnice, únava a naprostý odpor k jídlu. Řádně otrávený a unavený, ale v naději, že se to po deseti dnech už přeci musí zlomit,“ vyprávěl s tím, že pro nahrávaly klesající teploty.
Pak zlom skutečně nastal. Jenže k horšímu. Zabrat dalo 36letému Jihočechovi jenom vyjít schody, a tak si na nátlak rodiny volal 15. února záchranku. „To už jsem bez zadýchání nedokázal říct souvislou větu,“ popsal na svůj tehdejší stav. „Pracovnice na lince byla řádně odměřená, takových plašanů jim asi volá hodně. Po chvíli přeci jen připustila, že když tedy jinak nedám, tak „tam někoho pošle“. Otrávená byla i posádka záchranky. Nevyčítal jsem jim to, styděl jsem se, že zneužívám zdravotní systém a blokuji jejich kapacitu. Odjížděl jsem na vyšetření na infekční oddělení, letmé rozloučení se ženou, vždyť se za chvíli vrátím s nějakým práškem. Ani jí už v té době nebylo dobře, těšil jsem se zpátky a vyčítal si, že jsem někam volal,“ vypráví učitel fyziky, informační technologií a člověka a světa práce.
Že jde do tuhého, poznal podle svých slov z výrazu záchranářky, která mu změřila saturaci kyslíku. Následovalo kolečko vyšetření v nemocnici, které skončilo větou, již v současnosti nechce asi nikdo slyšet: ‚Tak si tu u nás poležíte, máte těžký oboustranný zápal plic.‘ „Stále jsem věřil, že na tom nejsem zas tak špatně, ačkoliv zadržet dech se zdviženýma rukama na rentgenu bez masky už bylo docela na kolaps. Nejprve mě převezli na standardní pokoj, napojili na kapačku, jenže potíže se rychle zhoršovaly. Jako bych opravdu přijel na poslední chvíli, zhoršení stavu bylo rychlé a já ještě tu noc ležel na jednotce intenzivní péče. Pak přišly na řadu sady vyšetření, odběry krve z žíly i tepny. To jsem zažil poprvé, zajímavá operace, pak už každodenní standard, hadičky, maximální dávky kyslíku a ráno marné pokusy o první rehabilitaci vážně postižených plic,“ říká Václav Meškan, který na JIP českobudějovické nemocnice strávil nakonec osm dní.
„Přetočení na posteli byl ze začátku boj o přežití, zůstat viset zamotaný v hadičkách v mezipoloze bez kyslíku, bylo nepříjemné. Postupně jsem ale manévr docela nacvičil a poloha na břiše podle pokynů lékařů mi dělala dobře. Věděl jsem, že se mi pak vždycky saturace o něco zlepší, a tak jsem si pobyt na břiše záměrně časoval před vizitami. Pak, když už to šlo, posadit na postel, pokračovat s dechovým cvičením a sledovat parametry na monitoru. To už pak byla skoro závislost,“ smál se Václav Meškan.
I když sám přiznává, že pro něj nebylo lehké přijmout fakt, že se z mladého, zdravého člověka stala ze dne na den troska, která potřebuje pomoc i s těmi nejzákladnějšími potřebami. „To bylo potupné. Jak to, že ty nejhezčí sestřičky byly po ruce vždycky, když jsem potřeboval nějakou opravdu delikátní pomoc,“ vyprávěl.
DŘEPY NATAJNO
Původní odhad pana doktora, že půjde pravděpodobně o nějakou agresivní mutaci, vystřídal výsledek jaterních testů a ultrazvuku. Ten ukázal na problém, o němž Václav Meškan do té doby nevěděl. „Nebylo to nic zásadního, běžná civilizační věc, ale covidu to stačilo, aby se na mě vyřádil,“ řekl s tím, že to ale znamenalo vysadit lék remdesivir. „Musel jsem prostě věřit, že si s tím moje tělo poradí,“ vzpomíná na dobu ještě nedávnou.
Jakou radost měl, když po několika dnech obešel za ruku s rehabilitační sestrou poprvé místnost. „Další den už jsme dokázali bez zastavení udělat kolečka tři a docela v tempu. Byl jsem hrdý. Dávky kyslíku byly postupně snižovány, až jsem masku odložil úplně. Hurá,“ popsal okamžiky štěstí. Ještě lepší byl jeho stav po přesunutí na standardní pokoj. „Tajně jsem si začal ordinovat dřepy s oporou o postel, což pomohlo rychle vystřelit mou saturaci kyslíku až ke sto procentům a po jedné noci bez všech hadiček a omezení pohybu jsem dostal do ruky propouštěcí zprávu. Pocit, kdy jsem s taškou přes rameno opustil budovu infekčního oddělení, byl nepopsatelný, náhodní kolemjdoucí se mému přihlouplému úsměvu mohli divit, byl vážně blažený,“ říká.
MILÉ OČI
Dnes už je Václav Meškan doma se svou ženou, vzpomínky na dlouhé dny na JIPce a pocity ale zůstanou podle něj ještě dlouho živé. „Nedokážu vyjádřit své díky a obdiv personálu nemocnice. Skvělé sestřičky a doktoři, unavení, ale s upřímnou a srdečnou radostí z každého zlepšení svých pacientů, a nekonečný příběh dalších a dalších příjmů, dovezených i ze vzdálených nemocnic. A lidské příběhy, které jsou mimo všech statistik a chytrých internetových diskusí. Vzpomínky na mého souseda, staršího pána dovezeného z přeplněné chebské nemocnice. Nakazili se se svou manželkou, ona ale nemoc zvládala hůř. Neschopna převozu musela zůstat v Chebu na ventilátoru a oba manželé byli odděleni. Poslední den mého pobytu v nemocnici, kdy už jsem jen čekal na propuštění a tenhle bojovný, sympatický pán byl se mnou také již na standardním pokoji, kde si měl ještě pár dnů poležet. Pan primář za ním přišel v nestandardní čas a jeho slova si pamatuji do písmene, když sděloval mému sousedovi, že jeho manželka svůj boj na ventilátoru v Chebu nezvládla. Jeden z mnoha příběhů covidové doby, snad trochu rutina, obdivuju pana primáře, jak to zvládl. Jistě to nedělal poprvé, ale bylo to velmi lidské a silné. Přesto, že jsme se s pánem dlouho vídali jen zpoza plenty na JIPce, naše loučení bylo srdečné,“ vyprávěl a přidal poděkování pro personál nemocnice. „Na ulici bych vás, sestřičky a doktoři, kteří jste se o mě starali, nejspíš nepoznal, pamatuju si jen všechny ty milé oči za ochrannými pomůckami. Rád bych vám vyjádřil veliký obdiv a vděk za vaši nekončící práci, poděkoval za pomoc a vyjádřil své přání, aby se lidi, kteří mají pochybnosti, šli na vaši práci podívat, nebo ještě lépe, pomoct vám.“
O očkování po své zkušenosti neváhá. „Jak to půjde, nechám se naočkovat a dál se budu bát o své blízké, dokud ani oni nebudou naočkovaní,“ říká Václav a Meškan a na závěr dodává: „Není důležité, zda souhlasíme se všemi opatřeními vlády, tenhle boj je o naší osobní odpovědnosti. Nechme hlavně pracovat profesionály, pomáhejme jim, táhněme za jeden provaz a podpořme maximálně co nejrychlejší proočkování společnosti. Jinak nás čekají ještě těžké časy a lidské tragédie.“
38
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
