O víkendu si mnozí pamětníci i mladší generace připomněli památku Milady Horákové, právničky, kterou komunistický režim spolu se třemi dalšími ve vykonstruovaném procesu odsoudil k smrti, aby tak zastrašil politické protivníky. Ostudné popravy se uskutečnily 27. června 1950 na dvoře pankrácké věznice. (Více Deník 25. června.)

To nebyly její oči…
„Každoročně se v předvečer smrti, 26. června, scházíme na Vyšehradě, kde si smrt Milady Horákové připomínáme u jejího památníku,“ říká František Šedivý z Klubu Milady Horákové a z Konfederace politických vězňů.

Klub Milady Horákové vznikl po listopadu 1989. U jeho zrodu stál také František Přeučil (1907 – 1996) , jeden ze třinácti odsouzených v procesu s Miladou Horákovou. Poslanec národně socialistické strany a nakladatel dostal tehdy doživotí.

„Naše činnost se netýká jenom bývalých politických vězňů, soustřeďuje i ty, kteří v kriminále nikdy nebyli, ale mají k Miladě úctu, stejně jako k demokracii a k Masarykovi,“ vysvětloval František Přeučil počátkem 90. let. Přitom vzpomínal na proces, na poslední setkání s Miladou Horákovou i na kruté výslechy, které tehdy museli podstoupit.

„Při procesu jsem seděl v řadě za Miladou, viděl jsem jí do týla. Byl jsem s ní konfrontován také před procesem. Šlo o nějaké doklady. Já tvrdil, že jsem jí dal seznam určitého materiálu. Ona tvrdila, že to ode mne neměla. Tak nás přímo před soudem konfrontovali a já dodneška říkám, že ty její oči, to nebyly její oči, to nebyla ona. To byl někdo jiný… A pak jsem ji zahlédl, když ji vedli do cely smrti. Byla přímo naproti mně,“ uvedl tehdy František Přeučil.

Pět injekcí denně

Doznání byla podle pamětníka vynucená.
„Kam vás potřebovali dostat, tam vás dostali, buď fyzicky, psychicky nebo třeba i pomocí nějakých drog,“ vzpomínal Přeučil.

„Když hladovíte, tak sníte všechno, co dostanete, a dají– li vám kafe, co vy víte, co vlatně pijete. Na každého najdou nějaký karabáč. Věřte, dostanou vás až na dno. U každého najdou moment, kdy i ti nejsilnější chlapi prostě povolí. Třeba při našem procesu Milada i doktor Peška několikrát odbočili od povinně naučeného textu. Předseda senátu přerušil na půl hodiny jednání. Když jsme se vrátili do soudní síně, scénář pokračoval bez chyby, stačila nějaká injekce nebo něco v kávě. Miladě dávali pět injekcí denně, ačkoliv měla anginu pectoris. Policejní aparát má všestranné možnosti. Vy jste nula, z vás udělají hadr,“ dodal Přeučil.

„Když nešly protokoly tak, jak měly, vrazili nás do kamrlíku, kde jste stál nahý na trubkách, které chvíli pálily a chvíli byly jako led. Většinou jste se pak probudil někde
v cele a nevěděl, co se vámi stalo. Myslím, že tohle je systém používaný policisty celého světa. Když je nejhůř, pohrozí zavřením manželky, odebráním dětí a dalšími nehoráznostmi,“ dodal František Přeučil, který byl propuštěn na podmínku po čtrnácti letech 17. 12. 1963.

Milada Horáková:

Milada Horáková se narodila 25. 12. 1901 v Praze. Za první republiky se zapojovala do veřejného života, roku 1929 vstoupila do národně socialistické strany. Jako funkcionářka pracovala v ženském hnutí. Po mnichovské dohodě v roce 1938 pomáhala českým rodinám, které prchaly před nacisty z pohraničí. Za nacistické okupace se účastnila odboje ve skupině Petiční výbor Věrni zůstaneme a pomáhala rodinám uvězněných. Roku 1940 ji nacisté zatkli, krutě vyslýchali a zavřeli v Terezíně a pak v Německu.

Po válce se stala poslankyní Prozatímního národního shromáždění, kritizovala metody komunistů. Po únorovém puči v roce 1948 se rozhodla proti nové diktatuře bojovat. Desátého března 1948, v den, smrti Jana Masaryka, se vzdala poslaneckého mandátu. 27. září 1949 si pro ni i manžela přišla Státní bezpečnost. Horákovi se podařilo utéci, ale ženu varovat nestihl. Soud, který se konal od 31. května do 8. června 1950, odsoudil Horákovou s dalšími třemi k trestu smrti za velezradu a vyzvědačství. Dalších devět odsouzených dostalo doživotní a dlouholeté tresty.

Čtveřice nespravedlivě odsouzených (kromě Milady Horákové Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra) nedostala milost a Horáková byla oběšena jako poslední 27. června 1950 ráno na dvoře pankrácké věznice.