„Postupně jsme se vše dozvídali až v sobotu. V těch dnech totiž slavilo Malé divadlo výročí. Do Budějovic tak přijeli herci a zástupci loutkových divadel z celé země," vypráví.

A právě od nich se Budějovičtí postupně dozvídali o událostech v Praze. „V naší knihovně tehdy pracoval manžel jedné z hereček. Díky tomu jsme měli dobré kontakty a byli jsme skvěle informovaní," vysvětluje Květa Cempírková.

„Hlavní centrum revoluce bylo právě v Klubu Malého divadla. Postupně se tam tehdy objevil i pan Šesták a pan Průdek. Hodně se angažovali také studenti. Začali jsme chodit do ulic," doplňuje.

I v knihovně se tak lidé začali zabývat tím, co je čeká. „Radovali jsme se ze  všeho nového, co nás najednou čekalo. Chtěli jsme  knihovnu táhnout dál ku prospěchu věci," dodává Květa Cempírková.

Na revoluční dění před 25 lety vzpomíná i Michal Bauer, profesor a ředitel Ústavu bohemistiky Filozofické fakulty Jihočeské univerzity. Ten sametovou revoluci prožíval jako student.

„Bylo to obrovské nadšení," vypráví. „Jsem taková sova, raději si ráno přispím. Ale tehdy jsem skutečně každý den brzo  vstával, abych koupil v trafice všechny noviny, které vycházely. Přinesl jsem si je na kolej a tam jsem to pročítal," doplňuje.

„Na louce u univerzity se konala různá setkání," vypráví Michal Bauer s tím, že mezi těmi, kteří s lidmi diskutovali, byli tehdejší děkani pedagogické a zemědělské fakulty. „I když si nejsem jist, jestli se to dá vůbec nazvat jako diskuze," dodává se smíchem.

Podobně jako většina tehdejších studentů se účastnil nejen nejrůznějších studentských akcí, ale byl také mezi těmi, kteří v roce 1989 na Letné vítali změnu. „Tehdy jsem od toho mnohé očekával. Byl jsem  nadšený, když jsem najednou mohl číst autory, kteří byli do té doby zakázáni," říká.

První knihou, kterou po revoluci vzal do ruky, byla Dita Saxová od Arnošta Lustiga. „Byl jsem obrovsky nadšený 
z toho, že se najednou můžu dostat k literatuře, která byla do té doby prakticky nedostupná," dodává Michal Bauer.