Mohla být nejméně stokrát mrtvá, ale smrt jako by se jí za druhé světové války vyhýbala. Na rozdíl od jejích nejbližších, o které za války přišla.
Louise Hermanová (1916) přežila koncentrační a vyhlazovací tábory Terezín, Osvětim, Bergen–Belsen, Christiandstadt i pochod smrti do tábora ve Flossenbürgu.
„Do Terezína jsem odjela s transportem v dubnu 1942 a byla zde půldruhého roku. Když nás potom v prosinci 1943 nahnali do vagonů, nevěděli jsme, kam jedeme. O existenci Osvětimi, Treblinky nebo Sobiboru jsme se dozvěděli až později. V Osvětimi nás zase vyhnali ven. Svlékli nás z toho mála, co jsme na sobě měli, a pustili vodu. Pak nás hned tetovali. Bylo 28 stupňů pod nulou, nás oblíkli do tenounkých trestaneckých šatů. Nevěděli jsme, co s námi bude,“ vzpomíná Louise Hermanová z Českých Budějovic, která Osvětim přežila.
Zahanbené děti
O svých tragických zkušenostech později Louise Hermanová vyprávěla českým i německým studentům. Stále je aktivní ve sdružení Terezínská iniciativa a snaží se uchovávat památku na ty, kteří nepřežili holocaust. I za to v pondělí získala z rukou českobudějovického primátora Juraje Thomy medaili Za zásluhy.
„Překvapilo mě to a ocenění si vážím,“ přiznává Louise Hermanová . „Ale příliš hodně jsem toho za svůj dlouhý život zažila. Vyprávěla jsem o zkušenostech studentům a jezdila do škol. Zvali mě do Německa na univerzitu a byli šťastni, že mohli něco slyšet. Tam mají o přímé vzpomínky velký zájem. Besedovala jsem v poslední třídě gymnázia nebo s desetiletými dětmi. Starší děti byly zahanbené a zničené, protože si uvědomovaly, že vše zavinili jejich rodiče a prarodiče. Když jsem ale přišla do třídy mezi desetileté děti, neměly zábrany a ptaly se na spoustu věcí,“ vzpomíná Hermanová s tím, že připomínat oběti holocaustu považuje stále za svou povinnost.
Vděčnost za život
„Nedělám to ale kvůli metálu nebo nějakému šperku na stuze, ale proto, že nesmíme mlčet o tom, co byl holocaust,“ pokračuje Louise Hermanová.
„My, co jsme přežili plynové komory, máme jiný žebříček hodnot. Dnes si vážím spíš toho, že jsem se mohla po tom všem dožít tak vysokého věku a že mi to stále ještě myslí. Za to jsem opravdu neskutečně vděčná.“
Přesto Louisu Hermanovou něco trápí.
„Mrzí mě, jak se teď chovají mladí lidé. Ani učitelé se moc nesnaží dětem vysvětlit, co se dělo za války a co byl holocaust. Je to pro ně stejně vzdálené jako pro nás byla třicetiletá válka,“ dodává Louise Hermanová, která obdržela medaili Za zásluhy.
