Pro létání se prý rozhodla ve třinácti letech. Od té doby létá, šije padáky a učí dospělé i děti. Michaela Machartová je živel. O létání i přistávání si v apartmánu nad Kavárnou Lanna povídala s redaktorkou Deníku.

Jak jste se k létání dostala?

Jsem už třetí generace, já to mám v DNA a moje děti létají také. Můj táta a děda lítali na rogalech, takže jsem v tom odmalička. Vyrůstala jsem v Třeboni u rybníka, oni tam pořád něco kutili a viděla jsem šťastné muže, a tak jsem chtěla být šťastná žena. A už jsem. Lítání je v životě nadstavba, ale štěstí se dělá na zemi. Rodiče mi létání nejdřív zakázali. Pak jsem se dozvěděla, že na letišti v Hosíně se otevře elementární kurz. Celou zimu se učí a na jaře se ukáže, kdo vydržel. Poprvé jsem letěla ve 14 letech na motorovém rogalu s tátou a hned pak na větroni. V šestnácti jsem rozbila první letadlo. U mě to bylo proto, že jsem nahoře doma a instruktorům jsem se vymkla. Od té doby jsem nasbírala spoustu zkušeností. Létám, jsem instruktor létání. Učím létat na padácích a motorových padácích. Skáču z letadla, můžu letět na padáku v horách, s vrtulí na zádech v rovinách. Létám na větroni a s vírníkem.

Mají lidé o létání na padácích velký zájem?

Letectví je sto let, ultralehké létání je ofiko 30 let. Zažili jsme křivky zájmu, teď je to tak, že kdo si to přeje, může. Nejsou tam omezení. Dřív šlo o vhodný politický původ. Dneska základní třídění dělá příroda. Je potřeba používat všechny smysly a k tomu ještě zdravý rozum. Kdo to má, může lítat, kdo ne, většinou končí. Lítat je příležitost, ale člověk k tomu musí přidat studium, respekt k přírodě. Když někdo nemá pokoru, zaplatí cenu, která tomu odpovídá. Někdo zaplatí zdravím, někdo opravami letadel. Je to pěkná přírodní selekce. Svoboda je zodpovědnost.

Poznáte to už při prvním setkání na zemi, jakým bude dotyčný letcem?

Je možné poznat leccos. Podle toho, jak se hýbe. Pak dostane úkol a já sleduji, jak k tomu přistupuje. Když ukážeme schematický obrázek, jestli je ten člověk schopen ono schéma přijmout. A čtvrtý způsob je rozhovor. Kdo tímto projde, začne létat. Klientům říkám, že je příroda vytřídí. Přichází nyní nová generace třicátníků, kteří vyrostli zčásti ve virtuálním světě počítačů. Jsou jiní.

Co to dělá s lidmi, když lítají?

Říkám, že lítání naučí modlit se i ateisty. Nejkratší modlitba je poděkování.

Jaký je to pocit naučit člověka létat a pak ho poslat do vzduchu?

U paraglidingu je nádherná možnost pro letce, aby se někdy i poprvé v životě rozhodl úplně sám. Instruktor řekne, že vítr je v pořádku. A každý pilot se sám rozhodne rozeběhnout a letět. V takový moment se pozná, jestli ten člověk má rád život. Protože poslechne a udělá, co je potřeba.

Učíte létat i děti, to musí být extrémně náročné na psychiku…

Ano, od roku 2014 létáme i s dětmi. Ráda svůj příběh vyprávím mladým. Bourala jsem už v šestnácti, a to jim může zachránit život. Popisuji jim ty stavy chtění, bezhlavého myšlení. A pak jim nechám svobodnou vůli, aby se zařadili. Jedna mladá pilotka přiznala rok po kurzu, že se jí složil při létání v Alpách padák. Prý si v tu chvíli vzpomněla, jak jsem jí říala, že hodit záložní padák není ostuda. Loni jsme začali lítat s větroněm, ve kterém sedí devítileté děti, je to takový trenažer, úplně nelétá, spíše to letadýlko trošku poskočí. Trénují při tom princip paraglidingu. Nahoře nebude nikdo jiný než ty. Děti pozoruji, jestli si rozumíme, jestli dokážou udržet pozornost. Občas máme u toho i křik a nadávání. Současné děti vyrůstají v Minecraftu. V létání jsou ale fyzikální limity. Museli jsme se dohodnout. Jeden instruktor u nás je hodný, já jsem ta zlá. Děti samy si musely říct, jestli jsou připravené. Když jsme je postavili před tu zodpovědnost, řekly si ještě o další hodiny výcviku. Pochopily, jak je důležitá komunikace. Děti také potřebují znát bolest. Vědět, co by se při pádu s nimi mohlo stát. Pamatuji si pořád, jak to bylo, když jsem se učila já. Padák nerozbiješ a kosti srostou, bývalo moje heslo.