Je letošní třetí ročník Příběhů bezpráví něčím mimořádný?
Vycházíme ze scénáře, který se osvědčil v předchozích ročnících. Nabízíme filmy do škol a pomáháme jim při pořádání debat s pamětníky. Jednak proto, že škol přibývá, a bohužel pamětníků ubývá, jsme letos spektrum hostů, kteří chodí na debaty po filmech, rozšířili o historiky a filmaře. Poprvé jsme sáhli po hraných filmech a nabídli je školám. Sám jsem dlouho váhal, jestli k tomu přistoupit, nebo ne. Ze zpětné reakce škol už víme, že to byl tah správný. Ať se nám to líbí, nebo ne, existuje mnoho pedagogů, kteří k dokumentu ještě cestu nenašli. Letos se nám přihlásilo 250 nových škol, které si vybíraly zejména hrané filmy. Je lepší téma o bezpráví za komunismu dostat do škol prostřednictvím hraného filmu, než ho tam nedostat vůbec. Protože je to fikce, tak s hranými filmy distribuujeme do škol i text od historika, který příběh zasazuje do širších souvislostí. Aby děti neměly dojem, že se koukají na příběh, co se zrovna tak opravdu stal.


Kdo váš projekt podporuje?
Platí bohužel to, co jsem říkal loni i předloni. Jediná státní instituce, která náš projekt podporuje, je Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie. Několikrát jsme žádali ministerstvo školství o finanční podporu. Nedostali jsme ji, což je fakt. Ale co mě zaráží, jsou důvody a vyjádření komise, proč jsme grant nedostali. Jeden člen komise tvrdil, že neexistuje objektivní důvod, proč bychom měli tohle téma dostávat do škol. Když jsem si to přečetl, dostal jsem pocit, že ten člověk snad vůbec nikdy ve škole nebyl. Objektivním důvodem je naprosto známý fakt, že na většině škol končí výuka dějin druhou světovou válkou. Další žádost jsme proto podložili naším dotazníkovým šetřením, z kterého vyplývá, že učitelé po těchto materiálech volají a chtějí je. Ve škále od jedničky do pětky jsme získali hodnocení 1,34. Podruhé komise rozhodla nepodpořit náš projekt, protože se jim nezdálo, jak velký bude mít kvantitativní dopad. České dokumentární filmy využívá v téhle chvíli tisíc českých škol, takže jsme napsali reálná čísla. V hodnocení komise jsme se pak dočetli, že ta čísla jsou naprosto nereálná a neodpovídají možnostem.


Změnila se situace příchodem nové, teď už bývalé ministryně Kuchtové?
Napsal jsem jí dva dopisy. Dokonce i Konfederace politických vězňů s předsedkyní Naděždou Kavalírovou šla na ministerstvo a žádala ministryni, jestli by se nenašla cesta, jak projekt podpořit. Bohužel se tak nestalo.


Kolik potřebujete peněz, abyste projekt dostali do škol podle představ?
Záleží, co stanovíte jako projektový cíl. Dostat filmy do škol je jedna věc. Československé dějiny jsou jediným tématem, které nepokrýváme doprovodnými materiály. V případech ostatních témat nabízíme školám filmy a didaktiku. Ve chvíli, kdybychom chtěli pro tisíc sto škol připravit a nabídnout didaktiku, rozpočet je kolem třech milionů. Školy by didaktiku a metodiku rozhodně využily a dokonce po ní volají. Protože jde o téma, kterého se mnoho učitelů, jak starších, tak i mladších, trošku bojí.


Kolik škol se do projektu zapojilo teď v listopadu?
Projekt běží v necelých šesti stovkách škol. Je ale dobře, když filmy žijí ve školách celý rok. Některé školy, co se zapojily loni i předloni, se do projektu letos nezapojily. Ale když jsme se dívali na seznam škol, které si od nás berou filmy, byly tam i ony. Mnohé školy si totiž filmy objednávají v průběhu celého roku. Do škol jsme už dostali přes čtyři tisíce kopií filmů. Zá se, že cestu do škol si už naše filmy našly.


Co vás na projektu Příběhy bezpráví ve školách baví?
Mně hrozně vadí, jak dáváme mladým lidem nálepky a kategoricky je odsuzujeme, že jsou to ignoranti, hlupáci a neznabohové. Protože to jsme my dospělí. Vyčítat mladým lidem, že nic nevědí o tom, co se u nás dělo v 50. letech, je úplně směšné. Jak se to mají dozvědět? Hledejme cestu, jak k nim tyhle informace dostat. Nedávejme jim nálepky, že jsou ignoranti. A mě baví, když vidím, že to jde. Zase se těším, až se teď v listopadu dostanu na pár škol. Zjišťuji, že to nálepkování neplatí, a to mě hrozně nabíjí. Děti koukají na film, pak si povídají s pamětníkem a kolikrát ho ani nechtějí pustit, aby odešel. Debatují s ním ještě i v šatně. Tak jací pak ignoranti, jakýpak nezájem.


Projekt byl zahájen 1. listopadu, v den, kdy dostala osm let prokurátorka Ludmila Brožová – Polednová z procesu s Miladou Horákovou. Cítíte nějaké zadostiučinění?
Takhle to nevnímám. Pro mě je daleko důležitější a udělalo mi hroznou radost, že navzdory různým zdravotním problémů a dlouhým vzdálenostem přijelo na zahájení spoustu pamětníků a rodin lidí, jejichž příbuzní prošli komunistickými lágry a uranovými doly. Najednou jsou tady s námi, můžeme s nimi mluvit a setkat se s nimi. A alespoň tímhle nedokonalým způsobem jim můžeme říct, že si jich vážíme. To je pro mě důležitější než soudní rozsudek, který padl.