Když člověk zadá do internetového vyhledávače vaše jméno, narazí na příběhy, v nichž jste lidem vrátil chuť do života. Jeden vypráví o chlapci, kterému jste přišil amputované ucho. Můžete povědět něco 
o této části vaší práce?
Plastická rekonstrukční chirurgie má několik oblastí. Teď mluvíme o té úplně nejvrcholovější – mikrochirurgii. Ta má dvě odnože. Jednou jsou replantace a druhou přenosy tkáňových celků. Spojuje je to, že se operuje pod mikroskopem a šijí se malé cévy, které mají v průměru třeba dva milimetry. Jsou to časově náročné operace a vyžadují jemnou techniku a trpělivost chirurga.

Co znamená přenos tkáňových celků a replantační chirurgie?
Přenos tkáňových celků se využívá, když někdo má hluboký defekt nebo mu například chybí prso, palec ruky a podobně. Přeneseme materiál z jiné části těla a použijeme ho na rekonstrukci. Jsou to operace, v nichž je člověk sám sobě dárcem i příjemcem.
Replantační chirurgie zase umožňuje obnovovat krevní oběh v oddělených částech těla, to znamená když si někdo uřízne prst, ruku v dlani či v zápěstí, část nohy nebo okrajové části těla jako nos nebo uši. To jsou ale poměrně raritní úrazy, nesetkáváme se s nimi příliš často.

Jak se stane, že lékař z Českých Budějovic dělá tak unikátní operace? Kde jste se učil?
Učil jsem se v Praze, byl jsem na dlouhodobé stáži na klinice plastické chirugie, kde už fungovalo replantační centrum. To mě nadchlo a když ve čtyři hodiny odpoledne skončila stáž, šel jsem do laboratoře k mikroskopu a šil malé cévy na potkanech.  Zajistil jsem si tam přísun potkanů, protože jejich cévy průměrem zhruba odpovídají cévám na prstech ruky člověka. Takto jsem trénoval třeba do deseti hodin do večera, jindy jsem si kvůli tomu přivstal. Takže tam po mě zůstal hřbitov asi 25 potkanů.

Kdy jste měl prvního pacienta?
V roce 1995 nebo 1996, když mi bylo asi třicet let. Tehdy jsem provedl první úspěšnou  replantaci palce na ruce.

Bylo tehdy v tomto oboru hodně chirurgů? A jak se to za dvacet let změnilo?
Na úrovni České republiky replantace tehdy umělo asi deset nebo dvanáct lidí. Za těch dvacet let se to ale moc nezměnilo. Myslím, že v současné době je tak dvacet chirurgů, kteří je aktivně dělají.

Když si vzpomenete na vše, co následovalo po tom prvním palci, která operace byla ta nej?
To zmiňované ucho u malého chlapce. Byla to totiž extrémní situace. Já měl zrovna manželku v nemocnici a druhý den jsem měl odletět na kongres do Švédska. Neměl jsem nic připraveno a najednou v neděli odpoledne volali, že mají tento vzácný a nesmírně složitý úraz. Chlapci ukousl pes ucho, přičemž 
v uchu jsou cévy menší než jinde a ještě se jednalo o dítě. Souhlasil jsem, aby ho přivezli a vyrazil do nemocnice.
Začali jsme operovat asi po druhé hodině odpolední. Našel jsem cévu, která je schopná přivádět krev do ucha, ale nedařilo se mi najít na uchu tu, na kterou bychom to přišili. Čas běžel, nemohl jsem se hnout z místa, tak jsem si dal limit do osmi hodin do večera. A asi pět minut před osmou jsme tu cévu našli. Když se ucho prokrvilo, ještě nám chyběla žíla na hlavě, tak jsme ji vzali z nohy.
Skončili jsme skoro v jedenáct večer, mě ráno letělo letadlo do Švédska a doma jsem neměl posekanou zahradu. Chtěl jsem, aby to bylo v pořádku, až se žena vrátí z nemocnice, tak jsem v pondělí v půl páté ráno vstával a sekal. Přitom jsem už na sobě měl oblečení na kongres a tráva se mi nachytala na kalhoty. Když jsem přijel na letiště, vypadalo to asi dost komicky.

V kterém to bylo roce? Jak je na tom chlapec dnes?
V roce 2005, tenkrát po operaci mi chlapec upletl takový přívěšek z bužírky, který jsem donedávna nosil na klíčích. Chlapce jsem pak viděl na kontrolách a vypadalo to velmi pěkně. Problém u těchto úrazů je v tom, že ucho ničím nenahradíte. Když se dítě narodí bez ucha, tak jde celkem slušně zrekonstruovat, ale když se jedná o amputaci, je to problém. A ucho není jen estetická záležitost. Když chybí, neovlivní to sice sluch, ale člověk pak třeba nemůže nosit brýle. Nehledě na to, že kosmetický defekt je obrovský. V tom je replantační chirurgie úžasná, že dáte nazpátek něco, co se oddělilo, a uděláte z toho zase plnohodnotnou část těla.

S jakými dalšími vzácnými úrazy jste se setkal a co je naopak častější?
Úrazy jako amputované ucho jsou velmi vzácné. Z raritních věcí jsme ještě třikrát dělali replantaci skalpu, z toho dvakrát úspěšně. V tomto případě člověku vrátíte nejen vlasy, ale hlavně mu uděláte kvalitní pokrývku hlavy, která zajistí, že se nebude obnažovat lebka. Jinak co se týká replantací, tak nejčastější jsou amputované prsty a ruce v dlani. To jsou také náročné operace, ale na rozdíl od ucha tu šijeme větší cévy.

Co mají lidé udělat, když se jim taková nepříjemnost stane?
Prvně je třeba si uvědomit, že ne každou amputaci je možné replantovat.  Chirurg musí rozhodnout, zda je to možné 
a zda se o to pokusí. Záleží i na stavu amputátu, když je poškozený, nedá se s ním pracovat. Stává se i to, že si pacient replantaci nepřeje, někdy je totiž následná léčba velice náročná a ne vždy to dopadne funkčně dobře. Ale obecně platí, že lidé by měli amputovanou končetinu zabalit do mokrého čtverce, nemusí být ani sterilní, stačí mokrý kapesník. K tomu je možné dát 
i trochu rozbitého ledu, ale ne vyloženě  zamrazit, uložit do pytlíku a přivézt. Předně ale samozřejmě doporučuji zavolat záchrannou službu, která ví, jak postupovat.

Kdo tvoří váš tým spolupracovníků?
Tým je založen na třech lékařích, kteří operaci provádějí. Potom to vyžaduje trpělivost od anesteziologů a instrumentářek. Teď se tady snažíme vychovat ještě další dva lékaře. K mikrochirurgii totiž potřebujete zázemí a vycvičený personál, protože operace trvají mnoho hodin.

Kolik takových špičkových pracovišť jako v Budějovicích
je v republice?
V oblasti replantační chirurgie jsou vlastně jen tři – v Praze, Brně a tady v Českých Budějovicích. Co se týče přenosů tkáňových celků, tak ty se začaly dělat ještě v Plzni, Olomouci a Ostravě.

V jakých případech se používají přenosy tkáňových celků?
Jedná se hlavně o rekonstrukce prsou po rakovině. Ročně máme zhruba čtyřicet těchto případů a pozvolna to narůstá. Ne vždy ale volíme tuto techniku, pro rekonstrukci je možné také využít implantáty a jiné metody, takže je třeba vybrat vždy to nejlepší pro pacienta.

Co obor mikrochirurgie na jihu Čech teď čeká?
Pokud rozšíříme počet lékařů na pět, můžeme uvažovat o čtyřiadvacetihodinové replantační službě, kterou zatím nemáme. Dále bychom chtěli pokračovat v trendu rekonstrukcí prsů a zdokonalovat operační techniku.