Je také producentem a filmovým distributorem, který prodává české pohádky do německy mluvících zemích. „Hlavně jsem ale hudební textař," říká sedmatřicetiletý Filip Albrecht, který píše v němčině písničky pro Karla Gotta nebo Helenu Vondráčkovou.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?
Původně jsem chtěl být muzikantem a dokonce jsem absolvoval i školu klavíru.  Pak jsem začal ve škole psát texty. Vždy jsem snil o tom, že napíšu texty i pro českou hvězdu Karla Gotta. Nejprve se pár let nic nedělo, a pak jsem se stal jeho německým dvorním textařem.

Jak jste se spolu potkali?
Zní to neuvěřitelně, ale já se mu jako textař sám nabídl. Když jste mladý a nesoudný, tak jste odvážný a aktivní.  Tenkrát asi před patnácti lety jsem se ho ptal: Mistře, máte někoho mladého, kdo vám píše německé texty? Karel mou nabídku přijal, tak jsem pro něj napsal první text a od té doby mu píšu skoro všechny. Byla to spíš náhoda, ale zároveň splněné přání.

Jedná se o původní texty, nebo i překládáte z češtiny?
Osobně nemám rád slovo překlad, protože když vezmu nějakou českou písničku, musím ji přebásnit a vytvořit jiné rýmy. Některé písničky 
s mými německými texty Karel Gott zpívá jen v Německu, takže Češi je neznají. Teď jsme spolu s Zdeňkem a Janem Svěrákem připravovali německou verzi písniček Jaroslava Uhlíře pro jejich nový film Tři bratři. Nejde o překlad, ale o kompletní přebásnění. A zachytit humor Zdeňka Svěráka byla pro mě půlroční práce. Naštěstí jsem to zvládl, ale měl jsem velkou trému, protože tyhle písničky se zdají jednoduché, a jsou přitom velice promyšlené.

Je pro vás lepší, když přebásňujete z češtiny do němčiny, nebo opačně?
Určitě z češtiny do němčiny, obráceně je to horší. Proto jsem si příliš nedovolil ani nechci napsat český text. V tomhle jazyce se necítím stoprocentně dobře. Je tady tolik písniček a autorů. Můj zdejší velký textařský idol, kterého jsem znal osobně, ale už bohužel zemřel, byl Zdeněk Borovec, nebo Pavel Vrba. Různé obraty a rýmy bych dokonale nedokázal, a tak jsem se toho dosud vyvaroval. Až teď jsem udělal výjimku a napsal zpěváku Tomu Mandlovi českou píseň Jsi tak mladá, jak se cítíš. Stala se hitem televize Šlágr, v Jihlavě s ním zpíval celý stadion, kde byly přes tři tisíce lidí. Je to krásný pocit slyšet ten obrovský sbor lidí, jak zpívá vaše slova.

Filip Albrecht.Kromě pro Karla Gotta píšete i pro Helenu Vondráčkovou. Čím pro vás oba jsou?
Nerad bych, aby to vypadalo, že se vytahuji, ale oba  považuji z téhle branže za své velké kamarády. K Helence Vondráčkové jsem se dostal přes Karla Gotta, když tenkrát hledala textaře, který jí německy otextuje písničku Dlouhá noc. Tak jsem napsal Diese Nacht. Byli jsme spolu ve spoustě německých pořadů, napsal jsem jí další texty, až jsem převzal funkci jejího německého manažera. Teď v listopadu bude vystupovat v největší německé vánoční show Televize MDR, kde zazpívá i duet s moderátorkou, zpěvačkou Stefanie Hertel.

Proč mají Němci rádi právě tyto dva české zpěváky?
Karel měl největší úspěchy v Německu od roku 1967, protože představoval něco exotického. Železná opona se pomalu otvírala, nastoupil Dubček a na Západě se o tom psalo. V těchto měsících měl svoje velké hity, ale jak sám Karel přiznává, tak kdyby do Německa přijel vystupovat až v roce 1969, takový úspěch už by neměl. Hned se tenkrát chytil a svou pozici si udržoval. Karel je také známý po celém Německu, zatímco Helenka je úspěšná hlavně v bývalém východním Německu.

Pomohlo Karlu Gottovi u německých posluchačů jeho příjmení?
Ano, teď jsme měli velký rozhovor s rakouským Kurierem, kde velmi významný novinář napsal, že se nejmenuje Karel Gott, ale Gottar, 
i když rodné jméno musel znát z vydané autobiografie. V Německu nevěřili a stále nevěří, že se jmenuje opravdu Gott. Na začátku jeho kariéry mu někteří zástupci velkých gramofonových firem dokonce doporučili, aby si příjmení změnil, říkali mu: Například König nebo Kaiser, to by šlo, ale Gott je příliš klerikální. Určitě mu ovšem nakonec jeho příjmení pomohlo, protože si ho každý zapamatuje. Ale Karel si to musel tenkrát prosadit, jinak by to neprošlo.

Kde jste se vy naučil tak dobře česky?
Moje matka pocházela z Olomouce, i když jsem vyrůstal v Německu. Otec pocházel z Berlína, doma jsme mluvili německy. Česky jsem mluvil kvůli babičce a dalším českým příbuzným, kteří zase moc německy neuměli.  Díky nim jsem češtinu postupně pochytil, ale přízvuk mám, protože jsem do šestnácti let mluvil jen německy. Rodiče už zemřeli, proto prakticky vůbec v Německu nežiji. Hodně jsem na služebních  cestách, jeden čas jsem bydlel v jižní Francii, na Côte d'Azur, ale jinak žiji 
v Praze, protože prodávám české filmy do světa, od Troškových pohádek po filmy Karla Janáka či Honzy Svěráka. Teď jsem prodal Janákovu pohádku Dvanáct měsíčků, která jde na podzim do německých kin, což je neobvyklé – většinou se filmy prodávají do televize či na DVD.

Kam jste v dětství chodil pro slovní inspiraci? Četl jste rád knížky a jakých autorů?
Četl jsem knihy, které psali  velcí němečtí spisovatelé Thomas Mann či Erich Maria Remarque, povinný ve škole byl také Günter Grass. Z ruských autorů připomenu Dostojevského, líbili se mi i francouzští básníci  Verlaine a Rimbaud. Úspěšní spisovatelé, kteří po sobě zanechali literární stopu, jsou mými vzory, zvláště Thomas Mann.

Nechtěl jste být spisovatel?
Povídky jsem psal už ve škole, ale na velký román si zatím netroufám. Vždy jsem se bál, že nebudu dobrý. Možná jsem ještě na román mladý, tak uvidíme. Ale mám sen napsat něco historického. Koncem roku jedu na ostrov Capri, který mě fascinuje historií, a chtěl bych proto napsat knihu s dějem, který se odehrává zde a v okolí u Neapole, Sorrenta a Amalfi. Jeden spisovatelský projekt už mám za sebou – s Karlem Gottem jsem napsal jeho životopis, který vyšel v květnu a jmenuje se Zwischen zwei Welten – Mezi dvěma světy. Kniha je v ich formě a je to první kniha, která je od Karla a ne pouze o něm. Je to velký splněný sen, knihu jsme připravovali několik let a  dalším spoluautorem je Karlův dlouholetý sekretář Jan Adam.

Kromě Karla milují Němci 
i české filmové pohádky.
České pohádky mám rád, a to i jako obchodník, protože se výborně prodávají. Samozřejmě všichni známe Tři oříšky pro Popelku. Líbila se mi už jako malému, stejně jako Šíleně smutná princezna s Helenou Vondráčkovou. To jsem tenkrát netušil, že pro ni budu psát texty. Velmi dobře se stále prodávají pohádky od Zdeňka Trošky – do německé, rakouské nebo švýcarské televize, ale i třeba do Maďarska. Nebýt tak dobré, nemohly by se prodávat.
Se Zdeňkem jsem zažil jednu výbornou historku. Asi před dvanácti lety jsme prodali pohádku Z Pekla štěstí 2 do německé televize ARD  za docela slušné peníze. Zdeněk Troška měl taky nějaké dostat, smlouva už byla uzavřená, přišla záloha a najednou mi volal: Prosím tě, nemůžeš mi poslat do zítra 60 tisíc korun? Říkám: Proč ne? Zdeněk na to: To není pro mě, já žiji skromně, ale rodiče v Hošticích stavějí novou žumpu a na ni ty peníze potřebuji. Peníze jsem mu tedy poslal a heslo bylo Žumpa.

Některé filmy a seriály v minulosti vznikaly ve společné česko-německé koprodukci.
Dříve skutečně dělali čeští i němečtí tvůrci společně, tahle velká doba 70. a 80. let je ale pryč. Bylo to postavené na osobním kamarádství, například režisér Václav Vorlíček se znal se šéfem WDR panem Muenteferingen, totéž Jindřich Polák. Bohužel někteří už zemřeli nebo odešli do důchodu a nová generace už není taková. Různě jsem se angažoval kolem koprodukcí a vím, že je těžké udělat společnou německo – českou. Usilovali jsme o ní s Honzou Svěrákem u Tří bratrů. Nešlo to, protože německé televize a producenti neznali žánr hudební pohádka.
Teď se snažíme s režisérem Filipem Renčem sehnat koproducenta pro jeho film o Lídě Baarové. Sháním i německé herce. Příběh Lídy Baarové z války je velmi zajímavý. U nás v Německu byl Joseph Goebbels ve škole popisován jako ďábel, a teď se ve filmu dozvídáte, že se údajně zamiloval do české herečky. Kvůli ní chtěl rezignovat na post ministra propagandy 
a stát se velvyslancem v Japonsku. Nebýt manželky Magdy Goebbels, která intervenovala u Hitlera, stalo by se to. A dějiny by se možná vyvíjely úplně jinak.

Myslíte si, že pro mladé lidi 
v České republice i Německu je druhá světová válka stále živým tématem, kvůli kterému by se neměli mít rádi?
Spousta mladých lidí i v Čechách vlastní historii nezná, vždyť dnešní patnáctiletí kluci a holky ani nevědí, co se stalo v roce 1968. Stejně tak, když se v Německu ptáte mladé generace na sudetskou otázku. Řeknou, že je to nezajímá a že raději jedou do Domažlic na jídlo nebo na festival. Za sebe říkám, že historické věci by se měly uzavřít, vždyť z obou stran bylo určité zlo. Minulost by se měla nechat, jak je, a pořád ji neoprašovat a budit tak vzájemnou nenávist. Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že na Šlágru jednou bude zpívat Tom Mandl, a to i německy, a sklízet přitom ovace od Čechů i Slováků, asi bych tomu nevěřil. Hudba je ale opravdu schopná spojit národy. To vám dává velkou energii v práci pokračovat a jít pořád o kus dál. V říjnu nás čeká velká koprodukční televizní show v Polsku v hale pro 3000 lidí. Vysílá ji německá televize GoldStar, polská televize a samozřejmě Šlágr TV.

Mohl byste se zde oženit a zůstat tady bydlet nastálo?
Proč ne? Jsem Evropan, který v sobě nemá německý patriotismus, i když jsem se 
v Německu narodil. Víc než 
k Německu inklinuji k Čechám nebo Francii, kde sice nemám žádné kořeny, ale kde jsem také chvíli žil.