„Všude okolo byly lesy, nebyl žádný problém nějaký uříznout. V té době to tak dělali všichni, nebylo to trestné nebo tak," řekla s tím, že nejčastěji nosil domů smrček nebo jedličku.

Ludmila Kolářová.

I ozdoby byly jiné. Většinu 
z nich si museli vyrobit nebo upéct doma sami. „Nebylo to jako dnes, nebyly žádné kolekce s ozdobami. Stromek jsme měli celou dobu ve veliké světnici, kde jsme žili. Ozdoby jsme si pekli doma, měli jsme na něm ještě malé cukroví zabalené do papíru a celofánu. vyráběli jsme si i barevný řetěz," zavzpomínala Ludmila Kolářová s tím, že zdobení stromečku tradičně připadalo na večer před Štědrým dnem nebo na ráno čtyřiadvacátého. „Měli jsme ho vždycky až do Tří králů, jak se sluší a patří," doplnila. Po večeři si rodina rozsvítila na stromečku svíčky a společně si vychutnávala vánoční atmosféru. „Měli jsme takové malé svíčky. Byly na malé ocelové sponce, která se pak připnula na stromeček," řekla devětaosmdesátiletá paní, která má dvě děti, čtyři vnoučata a pět pravnoučat.

Se svými dvěma sourozenci se chodili po štědrovečerní večeři dívat na stromečky k sousedům. „Měli jsme dům trochu do kopce. Vzpomínám si, jak jedna starší paní uklouzla na náledí a rozsypala se jí na silnici koleda. Byli jsme malí a tenkrát jsme se jí smáli," vybavila si.

V březnu to bude deset let od doby, kdy se Ludmila Kolářová přestěhovala do domova pro seniory. „Jsem vůbec první obyvatelka. Měla jsem vždy stromeček i tady. Maličký, od dcery. Letos ho mít nebudu. Bude mi stačit jmelí," uzavřela s typickým úsměvem.