Za sto let existence českobudějovického špitálu, jak se nemocnici v krajském městě mezi lidmi říká, prošly rukama jejích odborníků tisícovky pacientů. Mezi nimi byly také známé a populární tváře.

V 60. a 70. letech patřil mezi vyhlášené lékařské kapacity přednosta zdejšího chirurgického oddělení a tajemník čs. sekce Mezinárodní chirurgické společnosti profesor Antonín Kostelecký (23. 1. 1914 Praha – 7. 8. 1983 České Budějovice) a osobnosti kulturního života, když jim vypovědělo zdraví, nelenily a spěchaly právě do „Budějc". Za panem profesorem.

Spisovatelé, herci a zpěváci měli a mají dodnes k českobudějovické nemocnici plnou důvěru. Už téměř před půl stoletím vyhledávali profesorovy šikovné ruce, jeho klid, noblesu, pečlivost, osobní přístup a odborné znalosti. Profesor Antonín Kostelecký se nesmazatelně zařadil mezi lékařské českobudějovické kapacity, legendy.

Laskavý lékař

Jako by se všechno odehrálo teprve včera, vzpomíná na profesora Kosteleckého zdravotní sestra Jana Součková – Jášová. „Byl ve věku mého táty," vrací se proti běhu času Jihočeška, která do českobudějovické nemocnice nastoupila v roce 1964.

Tehdy jí bylo osmnáct. Po vystudování Střední zdravotní školy v Písku se zařadila mezi sestry na dětské oddělení. „Dětské mě 15. října 1965 zapůjčilo na tři měsíce na chirurgii, nakonec z toho bylo dvacet let náročné, ale krásné práce."

Pod vedením primáře profesora Kosteleckého sahal věhlas budějovické chirurgie až daleko za hranice Jihočeského kraje. „Byl uznávaný odborník, chirurgické výkony s ním konzultovali kolegové z celé republiky. Byl nesmírně laskavý pán, vzdělaný, nekonfliktní." Na osobní setkání s legendárním lékařem nezapomene do konce života.

„I průšvihy, které jsme na oddělení udělaly, se pro nás změnily dokonce v poctu," vzpomíná Jana Součková a jedním dechem vysvětluje: „Pan profesor si viníka zavolal do pracovny, neustále se trochu usmíval, zeptal se na rodinu, zdraví, nabídl cigaretu, kávu, pak řekl: No,oba víme, o co jde, tak příště bacha! Člověk si nepřipadal jako poslední na světě.O to víc jsme se snažily, aby naše práce byla super," říká za tehdejší sesterský kolektiv.

„Pan profesor chodil v šedém obleku s kravatou, měl šedivé vlasy, byl to elegán s úžasným chováním. Nikdy nezapomněl pozdravit uklízečku a řádně smeknout klobouk, člověku připadalo, že každý je pro něj důležitý. Bydlel na chirurgii, pokaždé, když se večer vracel z města, zašel na patro a na sály, zajímal se, co je nového."

Dárky od literátů

Na chirurgickém oddělení se v dobách Kosteleckého primariátu léčil i Jan Procházka. Autor scénářů k filmům Kočár do Vídně, Už zase skáču přes kaluže, Páni kluci, filmové povídky Ucho. Tehdejšímu režimu byl nepohodlný, i proto ho pan Antonín Kostelecký „uklidil" do Budějovic.

Když se spisovatel a scénárista vracel z nemocničního lůžka domů, předal Janě Součkové na památku knihu Kočár do Vídně i s věnováním.

„Stále nás obdivoval, chválil, když už mohl na vycházky, vracel se z nich s dárečky, které nám předával. Zůstal u nás déle, než bylo obvyklé, déle, než musel, byl rok 1968 a do Prahy se mu moc nechtělo."

Knížku Dědečkův automobil zanechal Jihočešce zase spisovatel Adolf Branald, spoustu osobních a milých chvil prožily sestry tehdejšího chirurgického oddělení také se spisovatelem a básníkem Františkem Hrubínem.

„I pan Hrubín byl laskavý, za vše nám děkoval, vyprávěl příběhy, zážitky ze života. Romanci pro křídlovku, kterou jsem od něj dostala, mám v knihovně na čestném místě."

Zdravotní potíže zavály na jih také populárního herce Karla Effu. Představitel mnoha filmových rolí, například padoucha Pancho Kida v Limonádovém Joeovi, nezapřel komediální talent ani na nemocničním lůžku. „Vyprávěl vtipy, zážitky z natáčení, dost dobře stonal," usmívá se Jana Součková při vzpomínkách na „neposlušného" pacienta.

Stále vzpomínají

Profesor Antonín Kostelecký si uměl získat důvěru těch, kteří potřebovali na chirurgickém oddělení jeho odbornou pomoc. „Ke každému přistupoval stejně. K dospělým, k dětem, prostě ke všem. Sám děti neměl, ale měl je rád a moc hezky to s nimi uměl."

Na primariát profesora Kosteleckého se v nemocničních chodbách vzpomíná dodnes. Sestry z jeho oddělení se jednou měsíčně scházejí. I po padesáti letech! „Probíráme, jak běžel čas, jak to všechno strašně rychle uteklo. Pan profesor Kostelecký byl prosormát," říká nejen za kolektiv sester českobudějovické nemocnice Jana Součková.