Je první svátek vánoční. Zatímco většina lidí ještě tráví bramborový salát, já se spolu s českobudějovickými vodáky chystám vyjet na Mlýnskou stoku. Poprchává, ale naštěstí nemrzne. Před cestou se posilňujeme horkým punčem.

Všechno totiž původně začalo to jako malá ochutnávka tohoto nápoje. Po pěti letech se akce rozrostla ve velkou soutěžní punčiádu, která vrcholí hromadným splutím stoky. Většina vodáků je při tom navíc oděna do nepřehlédnutelných masek.

„Poprvé jsme prostě do loděnice přinesli pár punčů pro kamarády a protože jsme vodáci, tak jsme potom vyjeli na stoku. Od té doby je to tradice,“ popisuje Milan Litvan.

Účastníků stejně jako vzorků punče každý rok přibývá. „Kdo přijde jednou, přijde i příště. Máme toho máme však stále víc ochutnání, tak je těžké odhadnout, kdy skutečně vyrazíme na vodu,“ směje se Eva Farkačová.

Voda po kolena

K lodím nakonec jdou okolo druhé hodiny odpolední, já mezi nimi jako naprostý nováček. Coby spolujezdec, zadák se mnou vydá na cestu zkušený vodák Štěpán Rada. Uklidňuje mě tím, že v Mlýnské stoce se ještě nikdy s lodí nepřevrátil a kdyby se tak náhodou stalo, je tam vody maximálně po kolena. „Přinejhorším se zase zasekneme v tunelu pod Senovážným náměstím. Ale platí pravidlo, že se tam nesmí ničím svítit. Kdo to poruší, platí basu piva,“ varuje ještě před odjezdem Eva Farkačová.

Vyrážíme od loděnice v Plavské ulici, nejprve proti proudu Malše. Během těchto prvních metrů najdu úspěšně rovnováhu na kánoi a zdá se, že projížďka bude příjemná.

Po chvíli přenášíme lodě na Mlýnskou stoku. Okamžitě je jasné, že tady bude jízda vyžadovat trochu více obratnosti, stoka je poměrně úzká a do cesty se lodím staví větve, kamení i odpadky, také je třeba shýbat se pod nízkými mosty. Přesto zvládáme jízdu bez větších obtíží. Vodácká skupina se drží pohromadě, v některých úsecích se jenom necháváme unášet proudem a mezi loděmi kolují termosky s punčem.

Nebezpečí však na sebe nenechá dlouho čekat. Blížíme se k jezu u teplárny. Lodě před námi zastavují, můj zadák však tuto možnost rázně zamítne. „Jezy k tomu patří, tenhle je navíc o to dobrodružnější, že má nízko lávku. Kdo si nedá pozor, praští se do hlavy,“ říká. Podle jeho instrukcí se přikrčím do lodě a bez úhony projdu zkouškou ohněm, tedy spíše vodou.

Pokračujeme poklidně Havlíčkovou kolonií. Kolem stoky se prochází mnoho lidí, někteří nevěřícně kroutí hlavou, ale na vodácký pozdrav Ahoj reagují pohotově.

Největší pozdvižení budíme v centru. Před Senovážným náměstím se celé lodní procesí zastaví a poté se s hlasitým pokřikem mizí v tunelu. Tma nás rychle pohltí, nevidíme vůbec nic a mezi vodáky zavládne zvláštní nálada. Okamžitě se mi zbystří ostatní smysly, mnohem víc vnímám zvuky vody, která nás unáší dál a dál. Že nevidím kam jedu a co mě čeká, mi na klidu rozhodně nepřidává, ale přesto všechno je jízda v kánoi pod Senovážným náměstím zážitkem opravdu nevšedním a nezapomenutelným.

Vynoříme se v parku Na Sadech, i zde nás doprovázejí zvědaví kolemjdoucí. Ačkoli tahle místa dobře znám, pohled z lodě je úplně jiný.

Zamrzlá Malše

Před vyloděním u slepého ramene Malše nás čeká ještě jeden jez. Ten sice už neprojdeme tak úplně suchou nohou, ale škody jsou poměrně malé a vzápětí opouštíme Mlýnskou stoku.

Vracíme se na Malši. Slepé rameno je však zamrzlé a i když zadák Štěpán zkouší, jestli naše kánoe náhodou nemá vlastnosti ledoborce, nakonec musíme přenést loď až k soutoku. Poté již celá skupina pádluje proti proudu zpátky do loděnice. Pomalu se stmívá, kolem řeky se rozsvěcují lampy.
Do cíle dorazíme zmrzlí, vyčerpaní, ale spokojení. A já, i když se těším domů do tepla, musím uznat, že na tvrzení Kdo přijde jednou, dorazí i další rok, asi něco bude.