Leda že by se na ně chtěl dívat malým průzorem v předklonu. Takový je život promítače Slavomíra Prainingera, který již druhým rokem pracuje v českobudějovickém multikině.

„Pro filmové fanoušky zní naše povolání jako sen a každý se ptá, jestli na filmy koukáme, ale na to není čas a ani by to nebylo pohodlné,“ komentuje Praininger.

Většinu své pracovní doby tráví v promítací kabině. Ta se táhne jako had nad celým multikinem a nemálo připomíná bludiště. V jejích útrobách se skrývá osm průzorů do sálů, u každého stojí promítačka. Na ní se z velkého talíře odvíjí klasický filmový pás.

„Spousta lidí si myslí, že už je všechno digitální a filmy vysíláme z dvd disků nebo něčeho podobného, ale tak to není,“ říká. Snímky se stále vozí v zelených boxech, rozdělené do kotoučů po dvaceti minutách. Promítači, kteří zde pracují ve dvojicích, je poté spojují dohromady.

Nejvíce práce mají proto vždy ve čtvrtek, na začátku nového promítacího týdne. „To se někdy ani nepotkáme, každý je zalezlý v jiném koutě,“ vypráví Praininger.

Na moderních harddiscích přicházejí do kina zatím pouze novinky ve 3D formátu. Ani ty si tu však promítači ve volných chvílích nepouštějí a musejí odmítat žádosti přátel o vypálení. Při běžné kontrole a obsluze promítačky ale přece jenom mnohé zahlédnou. „Řekl bych, že už jsem viděl všechny scény z Avataru, jen ne ve správném pořadí,“ směje se Praininger.