V rámci projektu Mars 500 sledovali skupinu šesti kosmonautů, kteří se zúčastnili simulovaného letu na sousední planetu. „Jednalo se o sérii tří izolačních studií. První dvě trvaly kratší dobu a během nich se například vylepšoval model meziplanetární lodi nebo komunikace s řídícím centrem. Třetí experiment byl již naostro podle toho, co by skutečně obnášel let na Mars, výsadek na této planetě, nasbírání vzorků a návrat. Ukázalo se, že by na to bylo reálně potřeba 520 dnů," popisuje profesorka Iva Stuchlíková.

Tuto dobu tedy kosmonauti strávili v izolovaném prostředí makety vesmírné lodi. Ta stála v Institutu biomedicínských problémů Ruské akademie věd v Moskvě. Jihočeští odborníci se k projektu připojili díky dobrým vztahům a kontaktům z dřívějška. „Česká Akademie věd se už od 70. let podílela na takto orientovaných výzkumech. Málokdo například ví, že se izolační experimenty dělaly i tady u nás. Využívaly se k tomu technologické štoly, které vznikly, když se kopalo pražské metro. Díky dlouholetým kontaktům jsme se tedy dostali k nynějšímu projektu. Pomohlo nám také to, že se zaměřujeme na emoce a motivaci," říká Iva Stuchlíková. Mars 500 označuje za skvělou příležitost. „Když nabízejí, že můžete zkoumat někoho, kdo bude 17 měsíců zavřený ve stísněném prostředí, tak tomu psycholog těžko odolá," doplňuje.

Mise Mars 500-Celkem se na projektu podílelo devadesát vědeckých týmů z celého světa. Úkolem Jihočechů bylo sledovat, jak se během letu budou u kosmonautů měnit jejich životní cíle a pracovní motivace. „Na začátku to byli vysoce motivovaní lidé, kteří chtěli, aby mise dopadla úspěšně a jejich cílem bylo udělat pro to všechno. Za každým člověkem v posádce jde ale zároveň celá jeho osobní historie, každý má nějaké své osobní cíle a nás zajímalo, jak je to ovlivní. Domnívali jsme se, že se osobní cíle nějak změní, když ti lidé nebudou mít reálně možnost o ně usilovat," říká Iva Stuchlíková.

Podklady pro svůj výzkum získávali vědci díky dotazníkům, rozhovorům, záznamům z kamer či deníkům řídícího centra. Dále měli možnost s posádkou mluvit osobně dva týdny po ukončení izolace a poté ještě po třech měsících. „Součástí simulace bylo, že zůstávali v karanténě. Pro ně to bylo dost náročné období, protože všechno už skončilo, ale oni museli zůstat k dispozici. My jsme však díky tomu získali cenná data z osobního setkání, předtím byl kontakt pouze prostřednictvím počítačů," vysvětluje Iva Stuchlíková.

Závěry poté shrnuli do publikace. Ukázalo se například, že po třech měsících se kosmonauti začínají odstřihávat od svých osobních cílů. Přestávají je vidět ostře, protože pro ně momentálně nemohou nic dělat. Mezi jednotlivými členy posádky však byly rozdíly. „Někteří osobní cíle úplně vypustili a soustředili se jenom na Mars, ale jiní se k nim už při zpáteční cestě vraceli, začali si představovat budoucí život a zase o tom přemýšlet. Objevila se i strategie, že se člověk snažil udržet všechny cíle a uvažoval o nich i během letu na Mars," vzpomíná Iva Stuchlíková.

Výzkum poodhalil také něco z toho, jak funguje skupinová dynamika. Při letu na Mars se posádka osamostatňovala. „Čím byli dál od Země, tím víc chtěli být autonomní. Začali mít pocit, že řídící centrum je daleko, nerozumí tomu, co se tam odehrává, a nechtěli s ním všechno konzultovat. Přebrali víc zodpovědnosti za misi, ale to může být i nebezpečné, protože to může vést až ke špatným rozhodnutím," dodává profesorka.

Zajímavé podle ní také bylo, že se posádka snažila předcházet konfliktům. Kosmonauti tlumili své negativní emoce a orientovali se na to, co funguje. Mise tak byla velmi úspěšná, i když se v závěru letu už projevovaly u některých členů znaky nespokojenosti a deprese. Samotné závěry z výzkumů se budou dále využívat v letecké a kosmické psychologii.