Šedesátiletý mistr světa v přípravě tradičního slovenského jídla včera večer rozhodoval, kdo udělá nejlepší pokrm při Haluškových pretecích v budějovickém hotelu Budweis.

Sám je poprvé uvařil, když mu bylo sedm let. „To byl první pokus a celkem dobré,“ usmívá se muž, který v životě dělal leccos: kotelníka i záchranáře v horské službě. Halušky vařil pro kamarády i na svatbách, a když z recese vzniklo mistrovství světa, vzal přátele a vyrazili do vsi Turecká u Banské Bystrice. „A hned napoprvé jsme to vyhráli,“ říká.

Jak taková soutěž vypadá? Hodnotí se rychlost, kvalita a to, za jak dlouho vlastní bryndzové halušky člověk spořádá. Jejich čtyřčlenný tým zvládl tři a půl kila za 52 vteřin.

„Co si navaříte, to musíte sníst. Halušky se tak doslova žerou, nejedí – je třeba je do sebe naházet a zapíjet to,“ popisuje dvojnásobný mistr světa a trojnásobný šampion Slovenska s přezdívkou Mako.

Dnes svůj rekord – necelých devět minut vaření – ovšem vidí trochu kriticky. Přiznává, že za tak krátký čas dobré halušky uvařit nelze. „Neumožní to technologie výroby. Už to nebyly halušky, tak jak si je představuji, jsou nedovařené. Ale je to prostě soutěž, a když jsem vyhrál, znamená to, že ty další byly ještě horší,“ vysvětluje. Svůj názor ovšem na soutěžích prosadil jako porotce, podpořili ho šéfkuchaři z tatranských interhotelů, takže dnes se halušky musí vařit nejméně deset minut.

Tanečník i hokejista

Nejlepší 'haluškář' na světě má kromě jídla další zajímavé zájmy. Věnuje se folklornímu tanci, hrával hokej za Liptovský Mikuláš, s nímž se stal vítězem Slovenské národní ligy, a také rád leze po horách. Třeba před pěti lety se vypravil na Elbrus. „To byla fantazie, jít sám, božské ticho, jen moje nohy. Tam se člověk vyčistí do dna.“

Halušky spojil i s dobročinností, vařil je u společnosti Humanita pro radost, jež shání peníze pro dětské domovy.

Je to původně jídlo chudých. Na salaších ho kuchtili z brambor, mouky a beraního loje, který se používal místo slaniny. Oblíbená byla také kyselá kapusta. Dnešní recept je podle Szekelyho neměnný.

„Brambory, mouka, bryndza, slanina, čtyři věci, které tam musí být. I když některé vesnice na Liptově je dělají bez brambor,“ upřesňuje. Sám dává dva díly polohrubé mouky a jeden díl hladké, navíc ještě máslo, které trochu zjemní pikantní bryndzu.

Které mu chutnají nejvíc? „Moje všechny,“ rozesměje se. „Nejím je v restauracích, protože tam je většinou dělají ze sáčku,“ dodává.