Jak Vás znám, jste obdivovatelem historie Borovan i blízkého okolí. Jak jste k této zálibě dospěl?
Domnívám se, že už v dětství se každému zalíbí nějaká disciplina a myslím,  že často na to má značný vliv kouzlo učitele. Zájem o historii se v mé dětské duši zrodil, když jsem v Borovanech začal chodit do obecné školy a měli jsme vynikajícího třídního učitele Františka Matušku. Ten nám při vlastivědě poutavě vyprávěl o historii našeho městečka, o Trocnovu a Žižkovi, ale i o husitech. Chodil s námi na dlouhé vycházky do okolí a vyprávěl zajímavosti z dávné historie. Navštěvovali jsme pravěké mohyly žárových hrobů mezi Borovany a Ledenicemi a on nás seznamoval s dobou doudlebského osidlování našeho okolí. Nejhlubší dojem v nás zanechávalo vyprávění  přímo v Trocnově na místě, kde podle pověsti se pod dubem narodil Jan Žižka, jak toto místo bylo navštěvováno a uctíváno  drobným lidem a proto byl dub později podťat představeným borovanského kláštera Konrádem Fischerem.

To byla vlastivěda na prvním stupni základní školy, ale jak vzpomínáte na dějepis druhého stupně školní docházky?
Bohužel, na tuto dobu jsou mé dějepisné vzpomínky nulové. Do „měšťanky", což byl dnešní druhý stupeň základní školy, jsme přišli za okupace a protektorátní ministerstvo školství, zřejmě na říšskoněmecký příkaz, dějepis jako předmět zrušilo. Do konce války nesměly české děti slyšet nic nejen o naší národní historii, ale ani o světových dějinách. S dějepisem jsem se opět sešel až  na střední škole.

Které období našich dějin Vás nejvíce přitahuje?
Jednoznačně je to doba husitská, i když časově relativně krátká, ale v historii našeho národa zanechala hlubokou stopu a je respektovaná i světovými dějinami. Hodnotím ji dvěma pohledy. Jednak z náboženského  hlediska a za druhé ze společensko-sociálního. Vím, že mám málo prostoru na odpověď a proto heslovitě. Jan Hus, který předběhl dobu, byl svými názory nepohodlný jak římskokatolické církvi, tak Zikmundovi. Proto byl předvolán do Kostnice přesto, že koncil měl na programu důležitější záležitosti, jako třeba trojpapežství. Jestliže na začátku našeho století  papež Jan Pavel II. projevil lítost nad Husovým krutým osudem, chápu to téměř jako přiznání, že církev se dopustila vraždy.

Chtěl byste tuto dobu blíže pozvat, navštívit ji?
Kdyby to bylo možné, tak určitě, ale jen jako bezprostřední pozorovatel.  Zajímalo by mě především období let 1419 až 1424, které považuji za vrchol. Rád bych sledoval bojové odhodlání, s nímž  husitská vojska čelila vycvičeným a lépe vyzbrojeným křižákům sehnaným z celé Evropy. Fascinuje mě, že tato selská vojska pod vedením Jana Žižky nikdy nebyla poražena. Skláním se před nimi a skláním se především před jejich vojevůdcem, který je solí v očích i dnešním církevním představitelům. Svědčí o tom například vyjádření Tomáše Halíka, který prohlásil Žižku za středověkého Bin Ládina. Z toho je vidět, že dobu husitskou  ani při svém vzdělání nepochopil.

Vraťme se nyní k nejstarší borovanské historii, jak ji vidíte a  hodnotíte?
To by bylo dlouhé povídání. Jestliže první písemná zpráva o svobodných Borovanech  je z roku 1186, lze tvrdit, že osada určitě byla založena před 850 roky. Na základě zemského práva  koncem 13. stol. vešla ves  do držení Voka z rodu Vítkovců, následoval Vilém z Landštejna, po něm od roku 1359 to byli Rožmberkové, za jejichž vlády zde Petr z Lindy postavil klášter. Po smrti Petra Voka v roce 1611 město získali Švamberkové a po Bílé Hoře si  panství Třeboň, tím i Borovany, vyhradil císař Ferdinand II., který obnovil klášter. Do historie vstoupil 
v roce 1785 Josef II. zrušením kláštera a od roku 1787 Borovany získal Jan Schwarzenberg. To jsou historická jména mocných, kteří rozhodovali především o Borovanech a osudech jejich obyvatel. Ptáte se, jak tuto dobu vidím a hodnotím. Odpovím, že feudalismus je sice mrtev, ale bohužel dnes některé jeho  prvky  ožívají.

Nedávno jste také psal městskou kroniku. Kdy se  začala 
v Borovanech psát a jaký rozdíl spatřujete mezi kronikáři tehdy a nyní?
První zápis kroniky je ze dne 17. dubna 1805 a  zaznamenává katastrofický požár, při němž shořelo 56 domů včetně stájí, stodol a oheň zničil i radnici.  Až do roku 1851 byla kronika psána německy. Pokud se ptáte na rozdíl psaní zápisů tenkrát a dnes, musím říct, že je značný. V 19. století nacházíme v průběhu roku třeba jen několik vět. Tenkrát se žilo jednodušeji, lidé nikam nespěchali jako dnes, život se odehrával na malém prostoru. Od konce první světové války se akční rádius zvětšil a přibylo událostí. Kronikář měl víc námětů, ale zhruba za posledních sedmdesát let je kronika zápisy přímo nabita. Téměř denně se odehraje nějaká událost hodna  zaznamenání, chci dodat objektivního zaznamenání.

Jaký je Váš životní názor na školní osnovy výuky dějepisu, zejména historie 20. století. Souhlasil byste s názorem, že tomuto období není věnována dostatečná pozornost?
Měl jsem možnost nahlédnout do učebnic dějepisu a dovolím si poznamenat, že značný prostor je věnován nejstaršímu období dějin. Nedávné historii je věnován malý prostor. Podle mého názoru by se měl naopak klást větší důraz na tu nedávnou minulost, hlavně na její objektivní výklad.

Vy jste také závodil ve vytrvalostním běhu. Může se tato záliba hodit i při práci kronikáře?
Samozřejmě to má dost společného. Při maratonu nesmí závodník postrádat především vytrvalost a trpělivost. Jinak by závod vzdal. Stejné vlastnosti musí mít kronikář, neboť tato činnost je stejně náročná. Obě tyto činnosti člověk musí mít rád.