Zoologická zahrada Ohrada u Hluboké nad Vltavou otevírá brány v půl deváté ráno. První návštěvníky okamžitě vítá zpěv ptáků, kejhání kachen a občas i zařehtání koně. K životu se však zoo probouzí ještě mnohem dřív, a neplatí to jen pro pověstná ranní ptáčata v expozicích, ale i pro desítku zaměstnanců, kteří jsou povětšinou skryti v zákulisí zahrady.

Páteční ráno je u Munického rybníka, kde zoo sídlí, skutečně ospalé. Je sedm hodin, nad zemí visí hustá mlha a slunci se zatím také příliš nechce vstávat. Za služebním vchodem do zahrady však již stojí řada automobilů a ošetřovatelé se shromažďují v místnosti prosycené vůní kávy. Hlavní zoolog Ivan Kubát pár minut na to zahájí poradu. „Začínáme pracovat v sedm, protože je třeba stihnout spoustu věcí před otevřením,“ vysvětluje s tím, že většina zvířat je vzhůru již dávno před tím, než sem ošetřovatelé přijdou, a tak je jejich ranní aktivity nikterak neruší. A těm, kteří naopak s ránem uléhají ke spánku, se lidé vždy přizpůsobí.

Červi a plameňáci

Na ranní poradě může každý z ošetřovatelů upozornit na problémy nebo si vyžádat pomoc v jakémkoli směru. Dnes jsou témata pouze dvě – červi a plameňáci. Objednávku červů, kteří poslouží jako potrava pro řadu zvířecích obyvatel zoo, přijímá Kubát bez výhrad, o plameňácích se debatuje trochu déle. Tito nápadní ptáci se totiž mají na zimu stěhovat ze svého výběhu do přístřešku a otázkou je, jestli tak učinit již nyní nebo až po víkendu. Situaci mohou navíc zkomplikovat výlovy, rybáři začali postupně upouštět Munický rybník a hrozí, že plameňákům nezbyde v expozici ani kapka vody. Nakonec se ošetřovatelé shodnou na tom, že se plameňáci přesunou do zimoviště až v pondělí.

Po poradě již každý z chovatelů vyráží do svého rajónu. Já doprovázím Janu Chrtovou, která se stará o ptáky a některé savce. Nejprve je třeba obejít všechny svěřence a přesvědčit se, že přežili noc bez úhony. Začínáme v zázemí zoo, je tu řada ptáků, kteří nemohou být z nejrůznějších důvodů v expozicích. Jedná se o zvířata poraněná, zimomřivá nebo taková, jež čekají, až jim chovatelé najdou vhodného spolubydlícího. „Tohle je naše káně Charlie, učíme ho létat. Akorát je to uličník a tenhle týden se rozhodl, že prostě létat nebude,“ ukazuje Chrtová.

Pokračujeme expozicí, do každé klece je třeba nahlédnout a zkontrolovat, že je tam přesně tolik zvířat, kolik má být a že jsou v dobré fyzické kondici. To však u ptáků není zrovna jednoduché, schovávají se ve větvích nebo budkách a tak někdy musí stačit pohled na zem a ujištění se, že tam neleží bezvládné tělíčko. Poznat případné onemocnění také vyžaduje zkušenosti, ptáci se totiž k nemoci neradi přiznávají. „Před lidmi hrají, že jim nic není. Když tam přijdete, narovnají se,“ popisuje Chrtová.

Po zastávce u dravců, kteří se do zoo většinou dostávají z volné přírody poté, co se někde zraní, zastavujeme u plameňáků. Ti se dle dohody ošetřovatelů za tři dny přestěhují do zimoviště neboli přilehlé vytápěné budovy. Zůstanou tam celou zimu. „Mají ale otevřeno a mohou kdykoli ven, jen musíme dávat pozor, jestli tam není led, protože plameňáci snadno uklouznou a zlomí si nohu,“ říká Chrtová. Celé hejno, které tvoří téměř stovka plameňáků, stráví zimu společně. „Nesmíme je oddělit, jsou na sebe hodně navázaní a psychicky by to velice těžce nesli,“ dodává.

Cestou zpět do zázemí zoologické zahrady ještě přepočítá kočkodany a pozdraví koně v ohradě, toho to však nechává zcela chladným. „Dnes ráno mi nezařehtáš?“ podiví se Chrtová. Tím je úvodní obchůzka u konce, nyní nezbývá než se pustit do samotné práce, to znamená především úklid výběhů a krmení hladových svěřenců. Chrtová si se slovy „Kolečko a vidle jsou naši kamarádi,“ vyzvedává pracovní nástroje a vrací se k výběhu opic. Po zvířatech zůstává někdy úctyhodný nepořádek a v pátek je navíc třeba uklízet ještě důkladněji než obvykle, protože výběhy musí zůstat čisté po celý víkend.

Vždy za mříží

Další z ošetřovatelů, Dalibor Krigar se mezitím pouští do úklidu jednoho z nejsledovanějších výběhů – domova dvou medvědů. Nejprve musí jednadvacetileté medvědí bratry vyhnat z přístřešku do venkovní části a důkladně je tam uzavřít. „Absolutně neexistuje, že bych šel k nim, to by člověk udělal jen jednou. Oni sice vypadají jako hloupí a neohrabaní tvorové, ale jsou poměrně rychlí a rozhodně nebezpeční,“ říká. Z příbytku vzápětí vyveze kolečko plné odpadu. „Jsou to především zbytky a pak samozřejmě to, co z nich vypadne druhou stranou,“ popisuje s úsměvem.

Když s přístřeškem skončí, přinese sem medvědům krmení, aby je nalákal zpět a mohl se pustit do úklidu druhé části výběhu. Medvědí bratři spořádají k snídani bednu mrkve, bednu jablek a k tomu 5 bochníků chleba nebo 10 kilo rýže. Jsou to všežravá zvířata, takže se podle Krigara spokojí prakticky s čímkoli, nepohrdnou jogurtem, štrúdlem ani grilovaným kuřetem. Nejraději ale mají sladké. „Piškoty, rozinky a jahody, ostružiny nebo borůvky. Občas jim to dáme jako mlsku,“ doplňuje Krigar.

Jídlo pro své svěřence si stejně jako ostatní ošetřovatelé bere přímo z kuchyně, která se skrývá v zázemí zoo. I zde se začíná pracovat po sedmé hodině ranní a připraví tu ohromné množství potravy pro všechna zvířata. „Jsou to ale celkem vděční strávníci. Co jim nandám, to sežerou, možná jen papoušci někdy vyberou ovoce a zbytek nechají,“ komentuje vedoucí kuchyně Jitka Urbanová. Pro každý zvířecí druh jsou předepsané krmné dávky, které Urbanová musí dodržet. Ze začátku z toho byla nesvá, ale nyní již zná stravovací návyky ptáků, savců i plazů prakticky nazpaměť. Proto dokáže pouhým pohledem na misku poradit lehce nejisté praktikantce. „To je pro ježky,“ odpovídá na její dotaz.

V kuchyni za den mimo jiné spotřebují 10 kilogramů masa, několik pytlíků rýže, vloček a těstovin i balení tvarohu. Je to vlastně vývařovna jako každá jiná, jen tu vedle lákavých ovocných pochoutek leží i krabice plná červů. „Krmení musí být komplet hotové do půl jedenácté. Pak ale začíná to nejhorší – mytí nádobí, přípava směsí na další den a úklid,“ doplňuje Urbanová.

Některá potrava je tu ale i v živé podobě, jedná se především o morčata, na nichž si brzy smlsnou dravci. O zvířata s tímto poněkud neradostným osudem se stará studentka Eliška Chalupová. „Je hodně zajímavé vidět zoo z druhé strany. U morčat mě to moc baví, i když vím, jak skončí. Tak nějak beru na vědomí, že existuje potravní řetězec, ale na krmení dravců, bych se dívat nešla,“ přiznává.

Vedle kuchyně je v zázemí zahrady ještě veterinární ošetřovna, kde nacházejí útočiště nemocná a poraněná zvířata. „Nejčastěji tu máme dravce, kteří se popálili o dráty elektrického napětí. Nyní je tu dále například mládě vydry se zápalem plic, které k nám přinesli lidé z volné přírody. Protože je hodně malé, počítáme, že už u nás zůstane,“ vysvětluje ošetřovatelka Veronika Šeráková. I její práce je trochu smutná, protože leckdy musí posoudit, které zvíře má ještě šanci na uzdravení a u kterého je již veškerá snaha zbytečná.

Během celého dopoledne pokračují zaměstnanci zoo v čištění výběhů. Jana Chrtová například myje skla u kočkodanů husarských, dětští návštěvníci na nich totiž nechávají otisky svých rukou. Poté zamíří přímo do příbytku opic. Těm se to však příliš nelíbí. „Jsou nervózní z toho, že přišlo víc lidí než obvykle, mají strach. Také poznají některé lidi podle obličeje, jsou šílení, když se objeví pan doktor nebo hlavní zoolog, protože to obvykle znamená, že dostanou injekci nebo je budeme chytat do sítě,“ vysvětluje Chrtová. Než sama vejde přímo do výběhu, musí kočkodany také zavřít, opice totiž tvoří uzavřenou skupinu a nikoho, kdo není mrštný a nemá ostré zuby, do ní nepustí.

Legrace s vínem

Zoo Ohrada má ve svém znaku vydru, starat se o tyto šelmy je proto malým privilegiem. Lenka Kümmelová si toho také náležitě považuje. „Dýchám za ně,“ říká zatímco leští skla u jejich hojně navštěvovaného výběhu. Vydry se ke své ošetřovatelce chovají velice přátelsky, rády se předvádí, jsou zvědavé, hravé a velice kontaktní. Osmiletá samička a desetiletý samec za odměnu dostanou svůj příděl potravy. „Jsou spíš na maso, dáváme jim ryby a kuřata. Legrace je ale s kuličkami hroznového vína, neuvěřitelně si s nimi vyhrají, než je sežerou,“ popisuje Kümmelová.

Po poledni postupně dokončí všichni zaměstnanci svou pravidelnou každodenní práci. Odpoledne pak dodělávají, co je zrovna potřeba, ať už jde o sekání trávy, pískování výběhů, zpevňování břehů u hnízdišt vodních ptáků či drobné opravy. Během odpoledne musí také řadu zvířat ještě jednou nakrmit a práce nekončí ani když se zavřou dveře za posledním návštěvníkem. Několik ošetřovatelů musí ještě jednou vše zkontrolovat, nakrmit sovy před setměním a teprve poté může zoologická zahrada klidně usnout, aby zde druhý den propukl celý kolotoč nanovo.

KDO ŽIJE V OHRADĚ
Zoo Ohrada u Hluboké nad Vltavou se poprvé otevřela 1. května 1939. Vznikla jako součást loveckého muzea v zámku Ohrada rozhodnutím tehdejšího majitele hlubockého panství Adolfa Schwarzenberga. Návštěvníci v ní mohli vidět hlavně naše tradiční druhy lovné zvěře, doplněné několika exempláři papoušků, nandu, lamy a kočkodana husarského.
V současné době žije v zoo okolo 250 druhů zvířat ve více než 2000 exemplářích. Kromě zvířat Evropy a mírného pásu Asie tu mají domov i zvířata z Austrálie, Ameriky a Afriky. Návštěvníci mohou v Ohradě obdivovat téměř 150 ptačích druhů, mezi nimi například plameňáky, pelikány, papoušky, sovy, volavky nebo čápy. Dále jsou k vidění mimo jiné medvědi, klokani, kočkodani, vlci, rysové, daňci, želvy, užovky i vydry.