Nadpraporčík Radka Škvařilová má právě za sebou čtyřiadvacetihodinovou směnu, přesto nevypadá vyčerpaně a stále se usmívá. „Jsem unavená, ale to se naspí,“ přiznává.

Radka Škvařilová, která pracuje jako vrchní inspektorka, je u policie šest let. „Měla jsem v rodině policistu, takže mě to zajímalo a hlavně jsem chtěla pomáhat lidem,“ popisuje svou cestu k policii. Do sboru však nezamířila hned. Nejprve pracovala v ekonomickém oboru. „V době, kdy jsem končila školu, byly ženy u policie spíš výjimečné, ale když se později začaly dělat nábory a synové byli už větší, tak jsem se rozhodla, že to zkusím,“ říká.

Citlivější přístup

Nyní už se podle ní lidé příliš nepozastavují nad tím, že je ve sboru hodně policistek, ale ze začátku potkávala hodně překvapených lidí. „To už jsem viděla ty pohledy. Jednou jsme šly s kolegyní na ohledání místa činu a potkaly jsme studenta, který se smál a říkal, že tohle viděl naposledy v Manchesteru. Jindy se nás zase pán na Máji ptal, jestli jsme opravdové,“ vzpomíná.

Ženy však podle ní k policii rozhodně patří, protože ve objevují situace, ve kterých se lépe uplatní. „Myslím, že ženy mají jiný, citlivější přístup a i vzbuzují větší důvěru, hlavně u žen a při práci s mládeží,“ míní. „Často ženy samy řeknou, že jsou rády, že jsem také žena, protože by těžko o některých problémech mluvily s mužem. Někdy přijdou na stanici a jen díky tomu, že tam sedí policistka se najednou z banality vyklube něco vážného, o čem původně nechtěly vůbec mluvit. Přišla například paní se stížností, že manžel neplatí výživné, a nakonec se z toho vyklubalo domácí násilí,“ dodává.


Každý den je jiný

Radka Škvařilová slouží jako policistka na oddělení ve Čtyřech Dvorech, jednou či dvakrát do měsíce ji čeká dlouhá celodenní směna, jinak pracuje dvanáct hodin. „Tady ale nevíte dne ani hodiny, rozhodně si nemůžu v sedm říct, že padla, a odejít, často řešíme nějaký větší problém a služba se tak protáhne,“ říká.

Hlavní náplní práce vrchní inspektorky je písemné zpracovávání trestných činů, ale při každé službě zároveň vyjíždí do terénu nebo se podílí na různých kontrolních a preventivních akcích. „Nikdy nevím, s čím se setkám, žádný den není stejný. Každý případ mi přinese novou zkušenost, a to je na tom to skvělé, rozhodně to není rutina,“ míní.

S nepředvídatelností jsou však spojená i jistá úskalí. „Nevím, do jaké situace se dostanu, když zavolá operační a my jedeme do akce, nevíme, jestli ten člověk u sebe má zbraň, nebo je pod vlivem a podobně. Také nemůžu v práci uplatňovat nějaké univerzální postupy, každou situaci musím správně odhadnout a podle toho jednat,“ popisuje.

Jaký tedy podle ní musí být dobrý policista? „Určitě klidný a rozvážný, musí přemýšlet přetím, než jedná, nesmí se nechat vytočit jen proto, že zrovna mluví s někým, kdo ho v té chvíli nerad vidí.“

Škvařilovou práce policistky přes veškerou náročnost stále baví. Těší ji hlavně, že může někomu pomoci a vidět výsledek. Docela často se jí povede někomu pomoct tak, že z toho má opravdu radost. Těší ji, když někdo přijde poděkovat, když vidí, že byl viník potrestán, nebo že se u dítěte podaří zavčasu podchytit problém a tak zabránit jeho další trestné činnosti.

„Například jsem měla babičku, které zemřela dcera a ona získala do péče vnučku. Otec dítěte ale neplatil výživné a paní tak na tom byla špatně. Stačilo ale jenom to, že jsme muže ve věci vyslechli a on hned peníze poslal. Babička pak přišla na oddělení poděkovat za to, že mohla vnučce koupit hezký dárek k Vánocům. Bylo moc příjemné vědět, že naše práce pomohla,“ vypráví Radka Škvařilová jeden z příběhů.