Vchod je v tom místě pořád, jen budovy vpravo i vlevo jsou zvýšeny o patro. Pro stručnost zjednodušme oficiální názvy, jeden čas to také byl KOH-I-NOOR, TUŽKÁRNA, L. & C. HARDTMUTH, národní podnik, závod 01, na lidové - „Hardtmuthka“, což býval a je ve městě pojem. Vyskytl se i lidový název Hartmunka, ale není zjištěno, kde se vzal. Před bránou stojí již kočár s tradičním běloušem a zdá se, že císař František Josef I. vystupuje (je obrácen zády). Hardtmuthku vždy navštěvovali přední politici c. k., Československa, ČSSR, SSSR apod., ne-li přímo císaři a presidenti. Není známo, že by někdo měl větší slavobránu než císař František Josef I. (zvaný též František Procházka).


Původní továrnu na výrobu kameniny a tužek, která předcházela budějovické Hardtmuthce, založil Josef Hardtmuth roku 1790 ve Vídni. Továrna byla ve Vídni úspěšná. Pro keramické nádobí se ustálil termín „vídeňská kamenina“. Josefovi Hardtmuthovi se podařilo vyrobit nádobí, jehož glazura neobsahovala ani olovo ani cín. Úspěšný byl i ve výrobě tužek z červené rudky a tuší. A přesto se rozhodl dědic Karel Hardtmuth přestěhovat továrnu do Budějovic. V roce 1833 vybrala firma pozemky v Budějovicích vedle nádraží koňské železnice a koupila je od města. Proč se rozhodl Karel Hardmuth pro Budějovice, nebo jak na to přišel, je sice technicky zdůvodněno v žádosti o právo zřídit továrnu ze dne 30. 9. 1847, ale něco ho muselo přivést do Budějovic již před rokem 1833. Určitou roli hrál asi vedoucí výroby Welsch z Vídně, který zemřel ještě než byla továrna v Budějovicích dokončena.

Václav Vondra našel v deníku Franze Hardtmutha zápis z roku 1879, že by k založení továrny nedošlo, kdyby Welsch zemřel o jediný rok dříve.
Karel Hardtmuth měl jistě o městě zajímavé informace. Gerstnerové postavili koňskou železnici, největší na starém kontinentně, mluvilo se i o jejím prodloužení do Prahy. Rozvíjela se lodní doprava, v okolí města se nacházely vhodné jíly, na Šumavě kvalitní tuha a dostatek dřeva, pracovní síla byla levná, pozemky volné. Nádraží koňky naproti, vodárna také a ještě vedl přes pozemky soukromý schwarzenberský plavební kanál (ten byl ale zrušen v roce 1848). Rozhodující pro přestěhování továrny z Vídně do Budějovic byl asi názor a iniciativa šéfa výroby vídeňáka Welsche, poněvadž na základě již zmíněného deníku Franze Hardtmutha lze říci, že kdyby Welsch zemřel o rok dříve, tak se do Budějovic nestěhovali.


Základní budovy továrny se stavěly v letech 1846 až 1848. Stavbu realizoval městský stavitel Josef Sandner. Původní objekty byly jednopatrové. Vpravo od brány byly byty, trakt vlevo a podél dnešní Mánesovy ulice byla továrna na kameninu. Tužkárna a strojírny stály uprostřed areálu. Zpočátku převažovala výroba kameniny, porcelánu, majoliky a kachlových kamen. Mezitím v roce 1853 byla zastavena výroba v původní továrně ve Vídni. Podle Václava Vondry měla do roku 1860 největší podíl na produkci továrny výroba modře orámovaného stolního nádobí, čajového a kávového nádobí. Této kamenině se říkalo „večvúd“ (z anglického Wedgwood) a dosáhla světové pověsti. V roce 1872 byla továrna rozšířena o výrobu kamen (sporáky, pokojová kamna, švédská kamna atd.). Ke konci 19. století začaly převažovat tužky. Výroba kameniny a kamen byla přestěhována do Podbořan a od roku 1898 sloužily všechny tovární objekty tužkárenské výrobě.