Putuje sem vše, co lidé spláchnou do záchodu

Co se děje s vodou plnou nečistot poté, co ji spláchnete do záchodu, dřezu nebo kanálu? Deník se to vypravil zjistit na čistírnu odpadních vod u Českých Budějovic (ČOV). Ta každý den průměrně čistí 400 až 500 litrů splašků za vteřinu, v noci pak asi 200 litrů. Musí tedy pracovat bez přestávky, voda sem proudí ve všech denních dobách i ročních obdobích.

Českobudějovická čistírna se nachází v katastru obce Hrdějovice a zabírá plochu deseti hektarů. První, co člověka po příchodu do areálu napadne, je, že to tam zrovna dvakrát nevoní. „Co taky čekáte na odpadním otvoru aglomerace,“ směje se hlavní technolog společnosti Čevak Jiří Stara. Zaměstnanci jsou ale podle jeho slov na poněkud méně příjemné pracovní prostředí zvyklí a nemají s tím žádné potíže.

Celý proces čištění vody začíná u přítoku, který jednotným kanalizačním systémem přivádí splašky ze všech domácností krajského města, okolních obcí , z řady průmyslových podniků a také dešťovou vodu. V tomto místě je čistírna schopná pojmout až šest tisíc litrů za vteřinu. „Zatížení se mění podle situace, například o prázdninách, když se město vylidní a podniky mají dovolené, je odpadní vody méně. Teď , když začal školní rok, sledujeme, že jí zase přibylo,“ dodává Stara.

Po přítoku se špinavá voda vydává na cestu čistírnou, která byla z tohoto důvodu schválně vystavěna tak, aby se svažovala. První zastávkou je nádrž na záchyt štěrku. „To je ten nejhrubší materiál, který se musí na začátku oddělit. Provádíme to čistě mechanicky drapákem,“ popisuje Stara a ukazuje na velký přístroj, jenž trochu připomíná bagr. Pro štěrk nemá čistírna žádné další využití, posílá ho proto rovnou na skládku.

Nedopalky i myš

Poté voda přeteče do takzvané česlovny. V ní narazí na čtyři česle – jakési hřebeny, na nichž se zachycují větší nečistoty. Vidíme tu polorozložený toaletní papír, zbytky jídla, nedopalky a dokonce jednu mrtvou myš. Podle Stary občas připlavou i opravdové rarity, nedávno například občanský průkaz. Z česlí se odpad přesouvá dopravníkem do kontejneru a posléze také cestuje na skládku.

V česlovně funguje vše automaticky, ultrazvukové čidlo pozná, kdy už jsou hřebeny příliš zanesené, a podle toho je posouvá. Přesto sem občas na kontrolu a kvůli úklidu musí zavítat i zaměstnanci. Obvykle na celou čistírnu dohlíží směna čtyř pracovníků. Protože je však areál obrovský, popojíždějí na kolech. Jedním z nich je Vladimír Mikeš. „Pracovat na čistírně mi nevadí, spíš naopak, mám rád přírodu, a tak chci, aby byla čistá. I na ten zápach jsem si v pohodě zvykl,“ říká.

Jakmile ze splašků zmizí největší nečistoty, tečou do lapáku písku. To je podélná nádrž, v níž se od vody oddělují písková zrna. „Protože je písek těžší než voda, usazuje se na dně. Odtud ho nasává čerpadlo, které jezdí na pojezdovém mostě tam a zpátky,“ vysvětluje Stara. Pokud by ale někdo na čistírně hledal krásný žlutý písek z pískovišť, neuspěl by. Směs z vody je ošklivá a černá. I ona končí na skládce.

Další zastávkou odpadní vody jsou usazovací nádrže. Již podle jejich názvu je zřejmé, že v nich se mají usadit ještě další drobné nerozpustné nečistoty. Odborníci je nazývají primární kal. „I nad těmito nádržemi jezdí zařízení, které neustále nečistoty ze dna stírá do takzvaných jímek primárních kalů. Při cestě zpátky navíc setře hladinu, protože na ní se zase drží plovoucí nečistoty, především tuky,“ připomíná Stara.

Primární kal ČEVAK dále zpracovává. Je to totiž infekční a pro životní prostředí nežádoucí materiál. Čerpá se tedy do takzvaných vyhnívacích věží, kde se po několik týdnů stabilizuje a fakticky vyhnívá do formy, která je již nezávadná. Poté se ještě zahušťuje a následně využívá do kompostů a na rekultivace.

Stále zapáchá

Usazovacími nádržemi, v nichž se voda zastaví na několik hodin, končí mechanická část čištění. Na pohled již voda nevypadá tak špatně, stále ještě ale zapáchá. Na řadu tedy musí přijít čištění biologické. Při něm čistírna vlastně simuluje přírodní procesy. „V přírodě by se voda sama po nějaké době vyčistila tím, jak meandruje, přetéká přes překážky a podobně. Trvalo by to ale dlouho. My to musíme zvládnout rychleji, musí to tu být intenzivní,“ zdůrazňuje Stara.

Biologické čištění začíná v aktivačních nádržích. Těch je celkem dvanáct a jsou rozděleny do dvou skupin po šesti. Vznikají tak dvě vodní linky. Voda plynule protéká z jedné nádrže do druhé, její pohyb kopíruje říční meandr. Na začátku se do ní navíc přidává směs bakterií, které mají schopnost pohltit nežádoucí organické nečistoty jako potravu. Pracovníci čistírny jim pouze musí zajistit ideální podmínky, například tím, že do vody přidají kyslík. „O bakterie se musíme dobře starat, protože to jsou nejdůležitější pomocníci, které tu máme,“ komentuje Stara.

Aktivačními nádržemi voda protéká zhruba den. Zde již není po ostrém zápachu, který jsme cítili na druhé straně areálu, ani stopy. Splašky jsou prakticky vyčištěné, zbývá pouze odstranit z nich bakterie, které předtím odvedly tak dobrou práci. K tomu slouží čtyři kruhové dosazovací nádrže.

Zde se voda po předchozí cestě na chvíli zastaví a dá bakteriím čas, aby se shlukly a usadily na dně. Odtud je zaměstnanci ČOV díky moderní technice rychle odsávají a posílají zpět na začátek aktivačních nádrží. „Bakterie se ale množí, takže nám brzy přebývají. Část tedy likvidujeme ve vyhnívacích nádržích. Jednou z klíčových věcí je umět to množství ideálně nastavit,“ zdůrazňuje Stara.

Tím proces čištění končí. Voda již jenom přepadá do žlabu a směřuje k odtoku, kterým opouští areál ČOV. Po několika desítkách metrů se vlévá do řeky Vltavy. „Na tom místě jsou vždycky rybáři, protože je tam voda teplejší a zůstává v ní nepatrné zbytkové znečištění, takže se tam asi rybám líbí,“ dodává Stara.

Takto ČOV funguje 24 hodin denně, k jedinému dlouhodobějšímu výpadku došlo po povodních v roce 2002. „Čistírna byla kompletně zaplavená a několik týdnů mimo provoz. Nejprve jsme opravili alespoň mechanické čištění a pracovali v provizorních podmínkách, až na podzim jsme zprovoznili i celou biologickou část,“ vzpomíná Stara. Povodně jsou podle jeho slov rozhodně nejhorší věcí, která ČOV potkala. Dva roky před velkou vodou navíc areál prošel rozsáhlou modernizací, takže škody byly o to horší.

V současné době má již čistírna protipovodňová opatření. Důležitá elektrická zařízení jsou položena výše, vznikla i zpevněná hráz. Stara přesto přiznává, že tato zábrana areál ochrání jen při stoleté vodě. Pokud by přišla větší pohroma, měli by tu opět problémy.

Proud si vyrobí

Další z věcí, která by mohla ovlivnit chod čistírny, je dlouhodobý výpadek elektrického proudu. Na to jsou zde ale dobře připraveni. „Čistírna je schopná se v případě výpadku z části o sebe postarat. Jedním z produktů vyhnívání ve věžích je totiž bioplyn, jehož spalováním vyrábíme elektrickou energii,“ vysvětlil Stara.

Fungování ČOV neovlivní ani počasí. Voda, která sem přitéká z kanalizace, je poměrně teplá a neustále se pohybuje, nehrozí tedy zamrzání.
Víc dá zaměstnancům zabrat přívalový déšt. Při něm areálem protéká až dvanáctinásobek běžného objemu a část se musí odvádět do dešťové zdrže. I tuto situaci ale čistírna běžně zvládá a nadále bez problému proměnuje zapáchající splašky ve vodu, kterou je možno s klidným svědomím poslat do Vltavy.