Vítr kosil lesy jako obilí na poli. Polámané dříví se těžilo čtyři roky. Kůlny i záchody létaly vzduchem. V sobotu 10. června kolem druhé hodiny odpolední tehdy udeřila taková bouře, že nezůstala téměř žádná nepoškozená střecha v obcích kolem Borku, Chotýčan a Ševětína.

Úly i záchody

Dřevěné stavby včetně kolen, včelích úlů a suchých záchodů, byly odneseny. Všechny telegrafní dráty byly přetrhány, zneprůjezdněny vyvrácenými stromy byly všechny cesty, silnice i železnice. Na jejich zprovoznění musela být povolána armáda. Největší škody napáchala bouře na lesních pozemcích hlavně Schwarzenbergů v Mojském lese a Velechvínském polesí. Desetitisíce metrů dřeva ležely v lesích, které připomínaly spíše pokosená pole. Bylo třeba dříví urychleně vytěžit a alespoň levně prodat. Chyběla ale pracovní síla i povozy, proto byly postaveny lesní kolejové drážky a využiti i váleční zajatci, především Italové a Rusové.

Většina dobových zpráv o větrné smršti 10. 6. 1916 se omezuje na výčet škod, které přírodní pohroma napáchala. V tomto směru jsou unikátní paměti pozdějšího starosty obce Chotýčany Vojtěcha Fučíka, který větrnou smršť zažil na vlastní kůži jako dospívající chlapec. Jeho popis přírodního řádění je velmi barvitý a silně připomíná obávaný větrný vír – tornádo.

Napáchalo v červnu 1916 na Českobudějovicku v lesích takové škody právě tornádo, či dokonce tornáda? Posuďte sami.

Ze tří stran

„Ještě jsme sváželi seno a zrovna jsme sušili u Stružinek. Sestře se pro seno moc nechtělo, protože se schylovalo k bouři. Hřmělo současně ze tří stran: od Kletě, od Rudolfova i od Hluboké. Bylo to po strašně parných dnech. Dojeli jsme na louku, dali na vůz jedno položení, když se náhle rozpoutala taková bouře, že otřásla i švagrem, starým vojákem z fronty. Za náhlé tmy a v prudkém dešti ujížděli naši domů sotva dechu popadajíc.

Jak jsem se já dostal k domovu tehdy nevím. Měl jsem oči přivřené, jak do nich sekal déšť a kroupy a sotvaže jsem je pootevřel pro orientaci, viděl jsem tu spoušť vody kolem sebe, která nepadala z přisedlých mraků na zem, ale točila se ve velikých kruzích osm až deseti metrových kolem mne v jakýchsi spirálách, které horizontálně postaveny vypadaly jako ohromná živoucí kolesa, která mi dovolila hned ve stoje, hned jakoby v leže, abych se pohyboval.

Blahořečil jsem někdy tomu plazení po zemi, neboť nebýt toho, mohl jsem se také ocitnout vysoko v povětří unášen smrští, která nevím jakou rychlostí se pohybovala a mohl jsem být v mžiku zanesen udušený k lesům, kde se mezi tím rozpoutalo takové peklo, o němž nikdo nic dosud netušil. Zdálo se mi, že blesky létají zcela nízko nad mou hlavou a že mohu každou chvíli přijít o život. Ale nemyslel jsem v té tísni více na smrt než na život.

Naši měli přede mnou nepatrný náskok a tak se bohudíky dostali včas z té větrné růžice, kdežto já jsem v ní zůstal. Půl hodiny mi trvalo než-li jsem se vrátil k domovu, vyčerpán a promočený. Nikdo naštěstí z obyvatelů vesnice neprožíval celou tuto bouři venku a nikomu se nic nestalo. Ale když potom zcela náhle ustala tak jako přišla, když vysvitlo zase náhle potrhanými a divokými mraky slunce, byli jsme jako znovuzrození.

Všichni už byli doma dávno převlečení v teplém prádle, ale já teprve jsem šel domů se převléci jektaje zubama. Ne strachem už, ale zimou. Teprve nyní jsem si prohlížel veliký dub před sestřiným domem. Byl rozčísnutý bleskem od shora až dolu a bylo mi jasné nyní z čeho byly veliké třísky na zemi, o které jsem zakopnul, vraceje se, bylo mi jasné, že ani naši už nemohli dál a museli ve spěchu odpřáhnout koně venku za vsí, kde zůstal stát vůz s přelomenou ojí. Nikdo nevěděl, jak se to mohlo stát a sotva kdo po tom pátral, neboť přišly zprávy, že telefonní dráty na Budějovice a široko daleko v okolí jsou zpřetrhány a leží po silnici spolu s mohutnými lipami z kořenů vyvrácenými a se zpřeráženými telefonními sloupy. Udivovala mně síla smrště.

Čtyři roky

Smršť vzala od Borku kusy lesů, prolétla kolem Chyňavy po pravé straně a sebrala spoustu hektarů lesního pěkného porostu z Libničského revíru, přelétla kolem Lhotic a sedla si na Kubíčkovo jitro, které vzala šmahem a ještě nebylo dosti na tom. Stočila se přes vesnice Vitín a Drahotěšice do revíru Radonického, kde jí padly za oběť další lesy. To byla asi tak zhruba bilance natropených škod za jednu hodinu. Polámané dříví potom odstraňovali lidé a váleční zajatci po čtyři roky,“ vylíčil v zápise dávnou přírodní katastrofu Vojtěch Fučík. Strojopis jeho pamětí zapůjčil autorovi článku před časem chotýčanský kronikář Viktor Tomsa.

Infobox: Podle Evy Kalné, vedoucí oddělení meteorologie a klimatologie českobudějovické pobočky Českého hydrometeorologického ústavu, se v jižních Čechách tornáda vyskytují ojediněle, zpravidla se slabší intenzitou. „Co se týká pamětnických popisů událostí z roku 1916, kdy mimořádný vítr způsobil škody mezi Borkem a Ševětínem, tak se nedá zpětně s jistotou určit o jaký větrný jev se přesně jednalo,“ říká Eva Kalná. I jiné větrné jevy však mohou napáchat mimořádné škody.

Jan Ciglbauer, České Budějovice