Panská ulice patří k nejstarším ve městě, nebyla-li první. Když rytíř Hýř vyměřil před rokem 1265 náměstí a ulice a začaly se stavět objekty, bydleli řemeslníci nejspíše na okraji města v Panské a České. Teprve poté, co se postavily domy na náměstí a okolí, mohli se v nich zabydlovat měšťané, které král Přemysl Otakar II, získal v Rakousku a Bavorsku. Na šachovnicovém půdorysu historického jádra města přiléhá Panská netypicky západní stranou na vnitřní hradbu a krátké parcely domů východní strany končí na parcelách domů v České ulici. Lze z toho usoudit, že v Panské stály domy a domky nepříliš majetných obyvatel města.

Později se v Panské usazovali hlavně jircháři a koželuhové, k jejichž řemeslu je nutná voda. K vodě, přesněji k Vltavě (včetně vod Malše) chodili Rybářskou bránou, nebo malou brankou u Rabenštejnské věže do Mlýnské stoky. V Českobudějovické pánvi je vody dost, ale přesto, když jircháři, koželuhové, soukeníci, hamry, mlýny a valchy pracovali naplno, nastal vodní problém. Koželužny a valchy spotřebovaly tolik vody, že Přední mlýn byl „na suchu“. Zachoval se dokument, kdy rada města řešila spor mezi mlynáři a ostatními spotřebiteli vody. Rozhodla ve prospěch mlynářů tak, že stanovila určitou mez, pod kterou když hladina řeky klesne, musí koželužny a valchy zastavit odběr vody.

Na pečlivé kresbě Gustava Braunera z 20. let 20. století je zachycena Panská ve směru od kláštera k Rabenštejnské věži. O hradební věži Rabenštejnské se málo ví, co všechno se v ní dělo. O věži uveřejnily noviny Budivoj ze dne 15. března 1904 zprávu: „Jedna ze dvou zbývajících hradebních věží u mlýna páně Kožíškova, poutající pozornost turistů, byla sice znešvařena moderními okny, ale to, co se uvnitř děje, je daleko hnusnější. V této historické památné věži, ostatků lepších dob města Budějovic, byla totiž upravena místnost k lékařské prohlídce prostitutek, která se tu koná dvakrát týdně. Za éry pana Josefa (pozn. myslí se purkmistr Josef Taschek) je vše možné, i to, že jednoho krásného dne kabinet prostitutek octne se v městském muzeu. Na radnici už byl.“ V té době byla Rabenštejnská věž přístupná z přízemí. Původně sloužilo přízemí jako vězení. Do kterého byl přístup pouze z patra, asi dírou a žebříkem, a do patra z hradebního ochozu.

V Rabenštejnské věži bydlel podle Oty Matschina poslední kasař ve městě. Sedával na schůdkách Mlýnské stoky ještě kolem roku 1950. Na kasaře byla Rabenštejnská věž bydliště dosti prosté. Matschinů dům je na kresbě zcela vpravo. Na konci 19. století a v období 1. republiky vlastnili dům Radochů. Zapsanými majitelkami byly Marie a Anna Radochovy, potom jen Radochová Anna. Radochů měli v Panské ještě jeden dům (nacházel by se vpravo, mimo kresbu). Patřil Terezii Radochové, zdědil jej její syn František Radoch. Tento právovárečný dům později koupil Eduard Schmidtschläger a v 1. republice Karel a Anna Plonerovi.

V domě vlevo na západní straně Panské, který je odsazen z domovní linie táhnoucí se od Hroznové, bydleli na přelomu 19. a 20. století Lukešů Jan a Barbora. Domácí se psal také Luksch. Psaní českých jmen německy bylo tehdy časté, někdy i záměrné kvůli obchodu. Na začátku 19. století byl na domě Johann Wrtileck, přičemž jistě to byl u sousedů Honza Vrtílek. V tomto domě barokního typu sídlili od 16. do 19. století jircháři.

Až když jirchářské řemeslo všeobecně ustoupilo, usadil se v přízemí obuvník Tomáš Prášek. Za 1. republiky, kdy domácí paní byla Anna Orhanová, provozovala v domě obchod koňským masem Karolína Tomínová.

JAN SCHINKO