Dagmar Veselá pracuje u budějovického dopravního podniku jako řidička autobusu pět let. „Byl to můj životní sen," svěřila se. Už dva roky předtím, než poprvé svezla cestující ulicemi Budějovic, začala pracovat pro jiného dopravce coby řidička autobusu a nákladního auta. „Vždycky jsem chtěla jezdit s něčím velkým. Na začátku mi bylo jedno, jestli to bude autobus, nebo náklaďák. Teď už jsem si zvykla na autobus," doplnila.

Sedm a půl roku je řidičkou autobusu Renata Šťastná. „Začínala jsem až tady, v Dopravním podniku města České Budějovice. Řízení mě bavilo vždycky. Dříve jsem třeba rozvážela osobním autem noviny," vzpomněla. Chtěla ale zkusit něco většího. A když zrovna nemohla zavadit o práci, řekla si, proč to nezkusit právě jako šoférka MHD. „Inspiraci jsem měla ve svém dědovi, ten taky jezdil autobusem," dodala Renata Šťastná.

Věra Šroubková byla dříve jeřábnicí. „Mám veškerá oprávnění na řízení mostových jeřábů. Pak se ale Škodovka, kde jsem pracovala, položila, a nevěděla jsem, co budu dělat dál. Táta i brácha dlouhá léta pracují u dopravního podniku a pořád do mě hučeli, abych sem šla také. Dlouho jsem odolávala, snad deset let. Bála jsem se, že kdybych neudělala papíry na autobus, vzali by mi i řidičák na auto. Nakonec jsem se ale nechala přesvědčit. A nelituji," popsala paní Věra, která u budějovického dopravního podniku řídí především trolejbusy.

Už sedmnáct let točí volantem trolejbusu Jolana Masopustová. Začínala právě v budějovické MHD. Následně se přestěhovala do Ostravy, a tak vozila cestující tamními ulicemi. „Teď už jsem snad natrvalo zakotvila v Budějcích," zasmála se.

Řidičkou trolejbusu se stala náhodou. Pracovala v zemědělském družstvu, kde se rozhodla, že se naučí řídit traktor. „Někdo mě tehdy přesvědčil, abych si při té příležitosti udělala rovnou i řidičák na autobus. Nebránila jsem se. Náhoda tomu chtěla, že jsem potkala pána z dopravního podniku, který mi řekl, že jednou stejně budu jezdit autobusem nebo trolejbusem. Nebrala jsem to příliš vážně, ale pak mi zavolal, abych to šla zkusit. Tak jsem zkusila a už u toho zůstala," vylíčila.

Ač dámy za volantem stráví mnoho hodin, řízení se jim neznechutilo. „Jezdím ráda, ať už osobním autem nebo trolejbusem," ujistila Věra Šroubková za souhlasného přikyvování ostatních žen.

Vedoucí provozu autobusové dopravy českobudějovického dopravního podniku Ludvík Zavacký si řidičky pochvaluje. „Podle výkazů provozních hodnot jezdí s nižší spotřebou než muži. Navíc lépe zvládají řešení různých konfliktů s cestujícími. A když cestující vidí za volantem ženu, která je navíc hezká, určitě se jim jede lépe, než když tam sedí chlap," řekl s trochou nadsázky Ludvík Zavacký.

Zkušenosti řidiček mu dávají zapravdu. „Konflikty? Občas nastanou, ale musíme je řešit s klidem. Když se zdržíme v dopravní špičce, někteří cestující si významně poťukají na hodinky. Jednou za mnou stál pán a nadával. Vadilo mu, že jedu zpožděná a navíc v zastávce dlouho čekám. Jenže nastupovala paní o berlích. Tak jsem mu řekla, že až bude chodit o berlích on, taky na něj počkám. A byl klid," vyprávěla Věra Šroubková.

Nedávno, když s velkým trolejbusem suverénně projížděla budějovickými ulicemi plnými aut, se dočkala poklony od mladíka, který její řidičské dovednosti bedlivě sledoval. „Pak řekl: Tohle bych v životě nedal. Podal mi ruku, poděkoval a vystoupil," popsala paní Věra.

Jak doplnila Jolana Masopustová, čas od času se najdou i ctitelé, kteří řidičkám okénkem podají pozornost v podobě květiny.

Šoférky ale znají z praxe také zcela odlišné reakce. „Jednou chlapi dobíhali spoj na poslední chvíli. Udělali chybu, že běželi k předním dveřím. Jakmile mě spatřili, zase vycouvali," řekla Věra Šroubková pobaveně. „Kdyby nastoupili zadními dveřmi, ani by si nevšimli, že řídí ženská," dodala. Její kolegyně zažily i situaci, kdy se starší cestující pokřižovala, jakmile spatřila za volantem ženu.

Přes všechny podobné zážitky, nebo možná právě díky nim, by žádná z dam svou práci u českobudějovického dopravního podniku nevyměnila za jinou.

„S péčí o rodinu se to dá zvládat celkem snadno. Většina z nás slouží v režimu 4+2, to znamená, že čtyři dny pracujeme a dva dny máme volno. Takhle se to pořád točí bez ohledu na víkendy nebo svátky," vysvětlila Renata Šťastná. „Jezdím od časného rána a končím brzy odpoledne. Takže syn ráno vstává do školy na telefon a celé odpoledne mohu trávit s ním," pochvalovala si Jolana Masopustová. „Když si některá z nás potřebuje něco zařídit, lze směny po dohodě upravit," dodala.

Od práce u dopravního podniku, který aktuálně rád přijme další řidičky i řidiče, ženy nemusí odrazovat ani představa, že by samy musely v hustém provozu vzít do ruky nářadí a v případě poruchy závadu opravit. „Jediné, s čím si řidičky trolejbusů musejí poradit, je situace, kdy nám takzvaně spadnou klacky, tedy trolejbusové sběrače. Ve všech ostatních případech ale voláme na dispečink a technici dopravního podniku všechno zajistí za nás," dodala Věra Šroubková.