Jakou novinku či novinky letos chystá DS Vltavan?
V letošní sezoně uvede DS Vltavan na otáčivém hledišti premiéru hry „Generálka císaře Napoleona“, kterou dle předlohy autora hry Jiřího Hubače mírně upravil Daniel Hnát. Diváci se mohou těšit na mírně úsměvný příběh Napoleona a obyčejné prosté kuchařky z chudobince, který je situován do posledního období Napoleonova života na ostrově svaté Heleny.
Kolik členů má teď soubor a kteří patří k nejdéle sloužícím?
Náš soubor má v současné době téměř sedmdesát členů všech věkových kategorií.
I proto pracuje v průběhu běžného roku jednak divadelní klub, to je prostor pro postupné divadelní přípravy mladých lidí od dvanácti let, ale i senior klub, pravidelné schůzky našich nejstarších, kteří připravují svá kabaretní vystoupení. Mezi nejstarší členy patří paní Vlastička Helmová, které je přes devadesát let a dále osmdesátníci pan Jan Humhej či paní Zdena Dušková anebo pan Václav Michalec. Ale seniorů máme mnohem víc.
Jak dlouho soubor působí?
Divadelní společnost má opravdu bohatou historii, více než stopadesát let již
v Týně funguje a chlubí se tím, že nikdy nebyla tato amatérská společnost ani zrušena ani rozpuštěna. Rozhodujícím přelomem novodobé historie je však vybudování otáčivého hlediště, které nám funguje již přes třicet let… Věřím, že je téměř jasné, že tady společnost bude fungovat i po další generace. Moje víra je podpořena tím, že nemáme nouzi o zájemce
z řad náctiletých a dále tím, že amatérské divadlo je velice silně zakořeněná česká tradice a zvlášť na jihu Čech.
Jak nabíráte nováčky a je těžké je získat?
Způsoby jsou různé, tím nejjednodušším je stav, kdy rodiče přivádí své děti do našeho kruhu či mladí členové a přátelé divadla své partnery. Jsou mezi námi celé herecké rody. Dalším způsobem je získání přátel pro konkrétní inscenace a ti už leckdy zůstávají. Pro mne tím nejdůležitějším způsobem je práce s mladými a proto
i funguje divadelní klub
pro mladé. Tento klub už
u nás funguje deset let a celou dobu se v něm snažím aktivně působit. Společnost, která nemá starost o výchovu mládeže je podle mne odsouzena k postupnému zániku.
Je těžší v ochotnickém souboru obsadit herecké pozice nebo třeba místo zvukaře či jevištního technika?
Velmi dobrá otázka. Obecně není problém získat herce pro velké a hlavní role.
U komparsních rolí je to horší, amatérské divadlo je založeno více na potřebě „být vidět“ a na pozici technika je nutné najít snad skutečného blázna v dobrém slova smyslu. Není zpravidla nikdy vidět, přitom bez něj většina věcí nefunguje a z divadla odchází jako poslední.
A aplaus sklidí herec, již méně režisér a kdo se zmíní
o technikovi…
Podle čeho vybíráte nové kusy a kdo všechno do toho „může mluvit“?
Naše společnost nemá ani zřizovatele ani milionářského sponzora. Naopak musí zajistit dostatečný příjem, aby mohla zajistit provoz otáčivého hlediště. Je třeba vidět, že zajišťujeme plně čtyři představení v týdnu celé prázdniny a tomu je přizpůsoben i výběr hry. Vybraný kus musí být pro diváka atraktivní, zajímavý či alespoň trochu známý, navíc dnešní společnost se chce více bavit či navštěvuje ze zvědavosti klasické „kusy“. Podle toho se vybírá a hlavní slovo má člen správní a umělecké rady pro uměleckou činnost, který má k tomu své pomocníky a dále do toho mluví i členové na našich členských schůzích.
Jaké představení máte vy osobně nejraději ze současného
i dřívějšího repertoáru?
Já nejraději vzpomínám na představení Noc na Karlštejně, které jsme připravili jako jakési absolventské představení divadelního klubu společně s dalšími členy.
Při něm jsme spolupracovali s živou kapelou přímo na scéně a bylo to opravdu zdařilé. Jako herec pak nejvíce vzpomínám na postavu šaška Feste ve hře Williama Shakespeara Večer tříkrálový. Tu jsem si opravdu užil.
Pamatujete si ještě své první vystoupení v rámci Vltavanu na prknech „jež znamenají svět“?
Jistěže pamatuji. Ve hře Zdeňka Kozáka „Zapeklitá komedie aneb Kdosi brousí nad Paďousy“ byl mou první postavou přísný čert, který je vyslán na zemi, aby napravil situaci pekla v dané vesnici
a našel zapomenutého čerta. Hra je velice podobná kusu Dalskabáty, hříšná ves.
Divadlo baví lidi už hodně dlouhou dobu. Přežijí to ochotnické
soubory až do příštího století?
Celkem jistě, je to tak silná tradice a tak dobrý prostor pro vyjádření názoru a navíc tak oblíbená záležitost, že nikdy nezanikne. Historicky právě tyto scény šířily lidovou i tu krásnou a vážnou kulturu mezi lidi.
Příště se můžete těšit na rozhovor s Barborou Šímovou, která poblíž Týna nad Vltavou vede spolu s manželem Přírodovědné muzeum Semenec.
