Už několik let pořádáte představení nazvané Translatologický večírek. Jak vás napadlo vystupovat s recitováním básní v originálním znění?

To vzniklo jako apendix mého vyučování. Čím víc jsem učil, tím víc jsem do toho zapojoval cizí jazyky. Začal jsem s Čechy, kteří ani nemuseli dobře cizí řeč ovládat, podnikat výpravy do umělecké literatury v originálech s cílem obohatit jejich řečové dovednosti. Cizí jazyky totiž rozšiřují to, jak máme nastavenou hláskotvorbu. V češtině si nemůžeme stejnou měrou užít ráčkování, nosovky, chrochtání, patlání nebo šišlání jako formu správné výslovnosti. Jak jsem se postupně spolu se studenty zdokonaloval, vznikla potřeba se někde prezentovat.

Jan N. Piskač
Rétor, tribun, truvér, učitel řeči a řečí Jan Nepomuk Piskač se narodil v roce 1976 v Českých Budějovicích. Absolvoval obor herectví se zaměřením na autorskou tvorbu a pedagogiku na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU u prof. Ivana Vyskočila, jemuž od druhé poloviny 90. let minulého století do r. 2009 na katedře asistoval. V současné době působí jako nezávislý lektor rétoriky, tvůrčího psaní a výrazového zpěvu, zároveň veřejně vystupuje s mnohojazyčným autorským cyklem Translatologický večírek.

Právě využívání různých zvuků a přehnaných gest je pro vaše vystoupení typické a asi se vždy nesetkává s pochopením. Nemíváte problém s tím, že ze třicítky diváků si pětadvacet myslí, že jste šílenec?

A když odcházím, tak už si to myslí jenom dvaadvacet. Vždycky je naděje, že se najdou takoví, kteří pochopí, že to má hlubší smysl, že to není jenom moje hobby se takhle předvádět.

Když už se publikum přenese přes vaši excentričnost, nevadí mu, že básním v originálním znění nerozumí?

Hodně se snažím dělat oboustranné verze. Říkám nejdříve verše v cizí řeči a poté česky. Někdy to dokonce kombinuji rozbíjím verš, první polovinu řeknu francouzsky, druhou česky a hledám způsob, jak by se to mohlo stále rýmovat.

Kolik jazyků vlastně ovládáte?

Takovým stylem, abych mohl komunikovat, jich zvládám tak šest nebo sedm. Domluvím se plynně anglicky, německy, rusky, francouzsky a polsky. A pak jsou tu jazyky jako finština a chorvatština, kterými jsem dříve běžně mluvil, ale už jsem je léta nepoužil.

V patnácti jste šel na rok studovat do francouzského Dijonu, tam jste si zdokonalil francouzštinu, ale co ty ostatní jazyky?

Ve Francii jsem si musel zvolit ještě dva další cizí jazyky. Někdo to řešil tak, že si vzal jako druhý jazyk češtinu, ale mně to bylo trapné. Takže jsem si vybral němčinu a ruštinu a vlastně až v tu chvíli jsem se těm jazykům začal trochu více věnovat. Začal jsem třeba číst Kafku v němčině, každou stránku několik hodin se slovníkem, ale šlo to. Angličtinu jsem se naučil, až když jsem jel na divadelní stáž do Irska. No a třeba polsky jsem se naučil při psaní bakalářské a magisterské práce. Věnoval jsem se v nich polskému divadelnímu prostředí a veškerá dostupná literatura byla samozřejmě v polštině.

Zmínil jste, že kromě svých vystoupení také vyučujete. K čemu studenty na kurzech rétoriky vedete?

Základním způsobem rozvíjím to, co jsem se naučil na DAMU u paní Fryntové. Takže přednes, práci se slovem, a to nikoli jen s uměleckým textem. Zpravidla vždy začínáme na starých kuchařkách nebo pracujeme se sto let starými návody ke společenskému chování. Tedy s texty zaměřenými na velmi přesnou, konkrétní, prostorovou, materiální představivost. Student by si popisované jevy měl při přednesu umět představit. Potom už dávám poměrně svobodný výběr, s jakou látkou budeme pracovat.

Proč začínáte zrovna s tak starými texty?

Protože alespoň sto let stará čeština už je něco mezi mateřskou a cizí řečí. Její větná skladba a květnatá souvětí už nám nejsou vlastní, občas se některá slovní spojení ani nepoužívají. Dbám na to, aby text studentovi činil vždy určitou překážku. Aby se pokusil uvést v život něco, co je na papíře už sto let mrtvé.

Stává se, že si někdo ze studentů přinese konkrétní text, který se potřebuje naučit prezentovat?

Když je ve skupině někdo právního zaměření a chce si zlepšit schopnost v právních případech hájit svůj názor, tak klidně pracujeme s právními texty. Ale ke mně většinou přijde člověk, který je ekonom, manažer nebo právník, ale nechce nebo nepotřebuje pracovat s odbornými texty. Většinou už na té kuchařce pochopí, že ten samý princip může uplatnit i ve svém oboru, bez toho, aby to zkoušel přímo na odborném textu. Většinou se pak chce věnovat něčemu, čeho by se při své práci normálně nedotkl.

Pro koho jsou tedy vaše lekce primárně určeny?

To se nedá tak úplně říct. Přichází za mnou i lidé, kteří mají soudní spor a chtějí si zlepšit argumentační a hlasovou výbavu. Protože si uvědomují, že v určitých momentech takového sporu se člověk dostává do afektu, do hysterie. A to je velké téma mých kurzů, protože tímhle způsobem člověk snižuje obsahovou hodnotu svých argumentů. Když na někoho začnu řvát, přestože mám třeba oprávněné argumenty, tak oslabuji svou pozici. Stává se to také v partnerských vztazích, když jeden říká: „Vždyť jsem ti nic tak strašného neřekl." A druhý odpovídá: „Ale ten tón, jakým jsi to řekl."

Kurz rétoriky tedy pomůže vyhrávat i soudní spory?

Vždycky se bráním tomu, abych řekl, že to zaručeně pomůže. Spíše může pomoci. Vyvolávat a krotit emoce se dá naučit na kuchařce a pak to lze přenést do spontánního jednání.

Hudební večírky začal Jan Nepomuk Piskač spolu s Janem Podroužkem pořádat teprve nedávno. Jejich repertoár tvoří především francouzské šansony.

Je snazší učit pracovat s emocemi středoškoláky nebo dospělé?

Bohužel v tom rozpětí mezi středoškoláky a dospělými moc rozdíl nevidím. Zdá se mi, že středoškoláci jsou už systémem a mechanismem školy, kde jsou od rána do odpoledne zavření, příliš poznamenaní. Je u nich vysoká míra sociální adaptace na to, aby byli ve svém projevu uměření. Cokoliv, co je nad tuhle hranici, se může považovat za úchylku, úlet, bláznovství nebo něco podobného. Rozdíl v projevu temperamentu a energii v porovnání s dospělými je vidět, když výjimečně přijdu do třídy třeba k primánům nebo i mladší.

Nevyučujete pod záštitou žádné instituce, ale tak říkajíc na volné noze, jakým způsobem své kurzy propagujete?

Tisknu spoustu letáků, posílám tisíce mailů, ale stejně nejvíce funguje osobní zkušenost a osobní doporučení. Každé pololetí teď mám o něco více pokročilých, kteří už mají za sebou jeden semestr nebo více.

Poslední dobou vystupujete i jako sólový zpěvák s kytarovým doprovodem Jana Podroužka, o generaci mladšího absolventa budějovického Jirsíkova gymnázia, které jste dříve absolvoval vy. Jakému žánru se společně věnujete?

Zpívám šansony, hlavně od Jacquesa Brela a Georgese Brassense. Teď jsme začali dělat i ruské písně od Bulata Okudžavy a Vladimira Vysockého. Sem tam zpíváme i v dalších jazycích polsky, vlámsky, ale i česky. Teď se s Honzou také začínáme ve zpěvu střídat, aby to sólo nebylo jenom na mně, a aby naše duo bylo trochu „klaunštější".

Jak vás napadlo svůj rétorický repertoár rozšířit o zpěv?

Vlastně mě k tomu přiměl David Veis z Domu U Beránka. Scházejí se mu tam různé existence v dobrém i poťouchlém slova smyslu. A těžko říct, ke kterým patřím já. Věděl, že s francouzštinou vystupuji, i o mé pasivní zálibě v šansonech. Takže mě k tomu tak trochu pošoupnul. Koncerty se ve výsledku uchytily, jenom za prázdniny jsme jich odehráli čtrnáct a hrajeme stále častěji. Jednou nebo dvakrát do měsíce nám někdo i solidně zaplatí a pak si ještě děláme radost při pravidelných recitálech ve Studentském univerzitním divadle v Hroznové ulici. Nejbližší takové vystoupení tam odehrajeme ve čtvrtek pátého listopadu.

Míváte ještě někdy trému?

Pořád a dokonce pořád větší. Teď, když jsem začal na prahu čtyřicítky zpívat, tak to na mě klade ještě daleko větší nároky než mluvené slovo.

Mimo jiné píšete i poezii, dokonce se označujete za vynálezce nového formátu tzv. HIGH-TECH haiku. Co to vlastně je?

Vzniklo to, když jsem si začal psát krátké verše do mobilu. Pak jsem objevil půvab toho omezit se rozměrem jedné textové zprávy. Vejde se do ní zhruba čtyřverší. A u mobilu jsem i zůstal, nepíšu už na papír ani do počítače, ale všechnu slovesnou tvorbu si zapisuji do mobilu. Poslední dobou ale píšu i delší útvary, které jsou delší než jedna zpráva, tomu říkám HYPER-HIGH-TECH haiku.

Přemýšlel jste, že to vydáte?

Neucházím se o knižní vydání. Když své verše chci někomu dát, tak to tisknu a sešívám svépomocí. Něco visí i na mých internetových stránkách. Občas někomu haiku posílám rovnou esemeskou, takže mám i okamžitou zpětnou vazbu.

Píšete, zpíváte i učíte, proč jste ale nezůstal u svého původního zaměření činohry?

Při škole jsem ještě v klasických divadelních kusech hrával. Zkusil jsem si to, ale do budoucna mě to nelákalo. Nejsem podle mého názoru pro klasické herectví ani nadaný. Těch pár angažmá, která jsem odehrál, byla vždy pro lidi, jež jsem znal a měl k nim vztah, nebylo to žádné námezdné herectví. Nedokážu si ani představit, že bych kvůli obživě měl dělat konkurz do divadla, kde bych pak byl jenom placeným otrokem.

Autor: Tomáš Fišer