Když se tak často potkáváte s lidmi bez domova, napadá vás, jak křehká může být hranice mezi vámi a nimi a že stačí jen málo, aby člověk přišel o bydlení a ocitl se na ulici?

Je to skutečně velmi křehká a tenká hranice a zároveň veliké téma, protože dostat se na ulici je opravdu velmi snadné. Stačí nezaplatit někde v tramvaji a po půl roce nebo roce se dostáváte do takové situaci, že vám nezabaví desetikorunu, kterou by stál lístek, ale mnoho tisíc korun. To je záležitost našich zákonů, které jsou takto nastaveny.

V minulosti jste fotil např. léčící se narkomany nebo válečné uprchlíky. Čím vás téma lidí bez domova oslovilo a přitahovalo?

Rozhodl jsem se, že nebudu fotografovat lidi na ulici, jak je ve městě běžně potkáváme, ale spíš že budu vyhledávat tyhle lidi v jejich tzv. pseudodomově.

Chtěl jsem ukázat, jak vlastně žijí, protože jen velmi málo lidí má možnost poznat jejich život mimo komunitu. Často je vídáme na ulici, kde od nich většinou utíkáme. Nechceme se s nimi setkat, když je vidíme třeba na nádraží nebo před obchody, kde žebrají, a působí na nás spíš negativně. Právě proto je chci ukázat trošku jinak, protože když jsou ve svém vlastním prostředí, tak se chovají úplně jinak. Snaží se bojovat za svůj život a obhájit si, jak žijí.

Jaké fotografie zde v Galerii Mariánská návštěvníci uvidí?

Jsem potěšen, že se zde můžu představit dvěma cykly, které na sebe navazují. První cyklus vznikal přímo tady v Českých Budějovicích ve spolupráci s Diecézní charitou a Městskou charitou České Budějovice. Je zajímavé, když tady uvidíte na stěně snímky lidí, které můžete v ulicích vašeho města téměř denně potkat a asi také potkáváte.

Druhý cyklus mapuje práci olomoucké charity s lidmi bez domova, které jsem začal fotografovat přibližně před dvěma lety. K práci mě motivovala Farní charita Tábor a jejich zařízení Auritus, kde už patnáct let každoročně vystavuji. V Táboře se pokaždé jedná o zajímavé setkání a je pro mě poctou, že mi tak dlouho nabízejí možnost vystavovat. Věnují se zde nejen lidem bez domova, ale také drogově závislým. Před několika lety jsem dělal velký cyklus o životě narkomanů nazvaný Cesta ke svobodě. Cyklus byl vystaven po celé Evropě, částečně i zde v Českých Budějovicích v Galerii Měsíc ve dne.

Jak se může dokumentarista při fotografování lidí z ulice vyvarovat nepříjemnostem?

Fotografování lidí bez domova je opravdu velice složité. Bez sociálních terénních pracovníků, kteří mi nabídli pomoc a chodili se mnou za těmito lidmi, bych zdaleka takový cyklus nevytvořil. Charitní pracovníci tyto lidi dobře znají, vědí, kde žijí a kde si vytvářejí svůj pseudodomov. Využívám tedy, že se s nimi sociální pracovníci setkávají, a jsem prostředníkem, který má možnost jejich život zachytit.

Tito lidé si hledají svůj pseudodomov. V poslední době, zvlášť tady v Českých Budějovicích, jsem zaznamenal, že jsou lidé, kteří si tento způsob života vyberou záměrně. Nechtějí být stresováni současnou společností a současnými požadavky na život.

Proto si vyberou svůj tzv. jednodušší způsob, kdy nemusí platit elektriku ani nájem, a žijí trochu jinak než my. Tento trend je v poslední době hodně znám a i v Americe je mnoho lidí, kteří tak žijí. Samozřejmě že pro většinu z nás je trochu neobvyklé, když vidíme člověka, který se snaží takhle žít. Společnost ho na jedné straně sice podporuje, na druhé ale také trošku sráží.

Důležitý je přístup k těmto lidem, protože i já si myslím, že každý člověk má své místo a své poslání. Od každého člověka, kterého potkáme, se totiž můžeme něco naučit nebo se něco dozvědět a můžeme tak být prostředníkem jeho způsobu života.

Jsem proto moc rád, že jsem si mohl vyzkoušet dostat se mezi tyto lidi, mohl je sledovat a poznat je. Olomoucký cyklus trvá už víc než dva roky, kdy chodím pořád za stejnými lidmi a fotografuji je. Pro dokumentaristu je při jeho práci nejdůležitější devizou čas. Čím déle se s lidmi setkáváte, máte k nim jako fotograf otevřenou cestu, protože se před vámi nestylizují, chápou vás, trošku se vám věnují a nechají vás nahlédnout do svého soukromí.

Letos oslavíte sedmdesáté narozeniny. Můžeme se těšit na nějaký dárek, který nám k jubileu chystáte, ať už nějakou zajímavou výstavu nebo knihu?

V současné době jako fotograf opravdu intenzivně pracuji, kromě jiného pořád i na tomto cyklu. Rozhodně bych rád vydal další knížky. Jedna, na které pracuji už dva roky, bude obzvlášť zajímavá. Kniha se bude jmenovat Prozřetelnost Boží a týká se šenovského kostela, který se právě tak jmenuje. Půjde o soubor velkých černobílých fotografií, který zachycuje život farnosti, ale bude samozřejmě doplněn i o historii tohoto kostela. Publikace tak bude mít dlouholetý význam.

Rád bych připravil knihu o tématu bezdomovectví, ale nevím, jestli se mi to do narozenin podaří. Plánuji i další retrospektivní knížku a výstavu. Spolupracuji totiž nejen s Charitou ČR, ale také s Armádou spásy, a připravil jsem s ní velkou výstavu, která teď poputuje po českých a moravských městech.