Bohuslave, když se ohlédnete za svým působením u záchranky, co vás napadne?

Bohuslav: Dělal jsem tu práci hrozně rád. Byl jsem šťastný, že jsem se k záchrance dostal. Ale než tomu tak bylo, musel jsem začínat jinde.

Takže jste nedělal hned přímo na záchrance?

Bohuslav: Když jsem přišel do nemocnice, tak jsem jezdil na různých vozech, než jsem se dostal na sanitu. Udělal jsem si ale kurz, a když se uvolnilo místo, neviděl jsem možnost odmítnout.

Tolik vás práce v sanitce lákala?

Bohuslav: Když jsem sloužil, bylo to prostě něco úžasného.

Práce na záchrance si vás tak rychle získala?

Bohuslav: Jakmile jsem zažil sanitu, už mě nelákalo jezdit s normálními vozy.

Tomáši, jako syn jste určitě vnímal, že táta pracoval na záchrance. Kdy to bylo poprvé?

Tomáš: Už odmala jsem si pamatoval, že táta chodil do služeb. Ale pořádně jsem to začal vnímat, když jsem začal jezdit do Českých Budějovic do školy. Tam jsem v ulicích potkával sanitku, kterou tehdy byl slavný Range rover. Tam jsem si uvědomil, že je ta práce něčím výjimečná. Ale to bylo hlavně tím autem.

Obdivoval jste památný vůz českobudějovické záchranky?

Tomáš: Ano, ale především otce, který s ním jezdil. V těch osmdesátých letech, když s roverem jel skrz Budějovice, to byl zážitek.

Začal jste v té době také snít o záchranářské práci?

Tomáš: Ne, že bych tuhle práci jednou mohl dělat, to mě tehdy vůbec nenapadlo.

Ani postupně při studiích?

Tomáš: Vyučil jsem se kuchařem v Pelhřimově. Věděl jsem však už při škole, že mě vaření nebude bavit. Naopak jsem věděl, že bych chtěl takzvaně jezdit. Ale pořád ještě mě nenapadalo, že zrovna se sanitkou.

Kdy přišel ten zlom?

Tomáš: Když jsem přišel z vojny, plánoval jsem se živit za volantem. Ale najednou přišel táta a říká: Pojď k nám. Nastoupil jsem tedy skutečně do nemocnice, ale ještě ne na záchranku. Jezdil jsem se standardní převozovou sanitkou. Až později přišla nabídka od pana Jankovského přejít k záchrance.

Rozmýšlel jste se dlouho?

Tomáš: Měli jsme spolu asi dva nebo tři rozhovory, než jsem kývl. A nutno říct, že dnes jsem za to rád.

Jak jste syna přivítal na stejném pracovišti?

Bohuslav: Bylo pikantní, že zrovna když nastoupil, tak bylo volné místo takzvaně vedle mě. Kluk chtěl být sice mimo tátu, ale řekl jsem mu, pojď to na chvíli zkusit…

Tomáš: Popravdě jsem se toho ze začátku trochu obával. Přece jen mi bylo dvacet a cítil jsem se až příliš pod dozorem.

Bylo těžké spolupracovat?

Tomáš: Sice jsme byli parťáci, ale každý jezdil na své sanitce, po svých výjezdech, takže jsme se tolik nepotkávali.

Bohuslav: Dokonce pak po půl roce měl syn možnost odejít mimo naší partu. Ale řekl ne, zůstávám s tebou. To mi udělalo velkou radost.

Chodil jste si k tátovi často pro rady?

Tomáš: Bylo to jednodušší v tom, že nebylo nutné překonávat určitou bariéru, která mezi neznámými lidmi může panovat. Za tátou jsem naopak mohl jít s čímkoliv. Na druhou stranu jsem ale byl s ním pořád srovnáván, když se něco nepovedlo. Takže něco bylo jednodušší, něco zase složitější. Ale ve finále určitě převažovalo, že pracovat s tátou představovalo pro mě výhodu.

Bohuslave, určitě jste musel zažívat radost, když se syn rozhodl vydat ve vašich stopách.

Bohuslav: Měl jsem radost. Dokonce velkou radost. Hlavně i z toho, že tu práci dělal tak, jak jí dělal. Osobně jsem totiž měl krédo, že nejde jen jezdit a tím to končí. Hodně podle mě záleželo i na chování řidičů.

V tom se vám syn přiblížil?

Bohuslav: Určitě to vzal za ten lepší konec.

Řešili jste doma pracovní záležitosti?

Bohuslav: Téměř nikdy.

Tomáš: Nebylo to nějak intenzivní.

Tomáši, než jste se stal řidičem záchranářem, čím jste prošel?

Tomáš: Když jsem byl na převozové stanici, dělal jsem první kurz. Ten mi stačil na začátku i na záchrance. Ale postupem času byly nároky vyšší, takže jsem procházel školicím procesem. V té době se hlavně složení záchranky dělilo na řidiče a další členy týmu. Dnes se jde jiným směrem. Nabírají se lidé ze školy a až pak se zaučují na řízení.

Kdy skončilo vaše společné profesní působení?

Bohuslav: Po třech letech, kdy jsem musel kvůli zdravotním problémům skončit s prací úplně.

Dnes se práce na záchrance určitě změnila díky pokroku v technice, ne?

Bohuslav: Doktor má v sanitce prakticky pojízdnou ambulanci. Je v podstatě jedno, jestli je v nemocnici nebo v sanitě. To všechno určitě může potvrdit syn…

Tomáš: Je to tak. Jak se měnily vozy a vybavení, tak ale tím i struktura činnosti. Dříve bylo prioritou pacienta naložit a rychle odvézt do nemocnice. Dnes, než dojde k transportu, tak proběhne už na místě základní vyšetření a zajištění. Pak až se jede.

Přenášel jste si starosti ze služby domů?

Bohuslav: Že by třeba byla mojí prací ovlivněna rodina, to ne. Ale smutný jsem někdy byl. Hlavně si nešlo zvyknout, když se nějaké neštěstí stalo dětem.

A naopak, podařilo se do úspěšného konce dovést zdánlivě ztracený případ?

Bohuslav: Určitě, to byl úžasný pocit.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní?

Bohuslav: Například jsme jeli do Jikovu a všichni nám říkali, že je to zbytečné. Ale doktor Zoubek jednoznačně prohlásil: Bereme defibrilátory a jedem. Resuscitace trvala dlouho, ale pacienta jsme nakonec přivezli v pořádku. Byl to skutečně úžasný pocit, když pak ještě několik let mohl žít.

Tomáš: Těch případů je mnoho, ale osobně si takhle nevzpomínám. Jde vlastně o všechny pacienty, o kterých se zpětně dovím, že se v pořádku dostali z nemocnice domů. Souhlasím s otcem, že jde o příjemný pocit.

Bohuslav: Když po výjezdu lékař pochválí posádku sanitky za dobře odvedenou práci, více si už člověk ani nemůže přát.

Je práci u záchranky možné brát jako poslání?

Bohuslav: Já to tak bral.

Tomáš: Dovedu si představit i jiné práce jako poslání. Ale rozhodující pro mě je fakt, že mě práce u záchranky i po dvaceti letech pořád baví. Důležitá je však k tomu i jedna věc…

Povídejte…

Tomáš: Je potřeba relaxovat a hlavně správně relaxovat. Často totiž lidem vlítnete do života a úplně stejně rychle z něj zase vylítnete. Žádná práce ale za vámi při tom není vidět. Třeba za zedníkem je jeho práce jasně vidět. Někdy tak máte malinko frustrující pocit. Proto je potřeba hledat relaxaci tam, kde něco za sebou vidíte. Když například přijdu domů a jdu štípat dříví, je to najednou super změna.

Také jste jako syn hledal podobný styl odreagování?

Bohuslav: Jednu dobu jsem přestavoval barák… (úsměv)

Tomáš: No, to je naprosto ideální. (úsměv)

Stávalo či stává se vám, že se ocitnete u nějaké nehody či neštěstí v civilu a můžete uplatnit své profesní zkušenosti?

Bohuslav: Moc často ne. Jsem z Litvínovic, takže se spíše stávalo, že když se někdo řízl, šel zkrátka k Suchým… Já zraněného třeba i s rodiči odvezl na ambulanci. To se stávalo často.

Tomáš: Nedávno jsem byl u nějaké nehody. Pak jednou u kolapsu nějakého pána. Ale nikdy nešlo o nic výjimečného, s čím by si třeba neporadil někdo jiný.

Tomáši, táta bohužel musel nedobrovolně skončit kvůli zdravotním potížím. Vy sám plánujete u záchranky dosloužit takzvaně až do důchodu?

Tomáš: Sám sobě dávám tak deset let.

Proč?

Tomáš: Práce je to náročná. Hlavně po fyzické stránce. Jak jsem řekl, baví mě to, ale náročnost výjezdů je tak velká, že si nedokáži představit sloužit ještě v šedesáti.

Takže se nakonec budete živit v té kuchyni, kde jste se vyučil?

Tomáš: Rozhodně ne. Z toho si nepamatuji vůbec nic. (úsměv) Nějaký rok bych ale ještě chtěl vydržet jako záchranář. Práce, kterou nyní dělám, mě skutečně baví. A ve výsledku jsem ohromně rád, že ji vůbec mohu dělat.