Je jeden z letošních tropických červnových dnů. Ještě večer rozpálené ulice sotva dýchají. Ve strakonickém kulturním domě je ale fajn. I v šatně, kde odpočívají členové Divadla Járy Cimrmana. Musím se usmát při pohledu na siestu, kterou si před představením pánové s úctyhodnými křížky na krku dopřávají.

Jeden podřimuje v sedačce, jiní tiše konverzují, aby řeč nestála. Zdeněk Svěrák se posilňuje houskou. Ze žádosti o rozhovor moc nadšený není, přesto slibuje, že až dojí „sváču“, popovídáme si. „Novináři mi nevadí. Jen ti bulvární. To jsou hyeny,“ podotkne jakoby na omluvu a dodá: „Jsme dneska nějak unavení z toho vedra. A to ještě ze Strakonic přejíždíme do Budějc.“ Inu, i v 72 letech obětuje Zdeněk Svěrák pro Járu Cimrmana své pohodlí.


Fanoušci Járy Cimrmana často spekulují, co bude s divadlem, až vám dojdou síly hrát. Nové členy nepřijímáte, znamená to snad, že necháte svůj soubor zaniknout?
Nevím, jak bych vám vysvětlil, proč o tom nepřemýšlíme. My s Láďou Smoljakem a ostatními to asi necháme osudu. Stejně, jako necháváte osudu, kdy umřete, kdy vás co postihne. Ale ano. Máme podezření, že až nám dojdou síly, Divadlo Járy Cimrmana zanikne. Je to jen podezření. Ovšem dosti silné.


Je to škoda. Styl humoru, který vy nabízíte, je ojedinělý, originální.
Co my víme, co se stane dál. Jisté je, že divadlo je spojeno s našimi tvářemi a jmény . . .


A také s vašimi životy, vždyť Jára Cimrman musel být vaší druhou rodinou, když vás provázel od roku 1966.
Ano. I s našimi životy. Vlastně celým životem. Ale abych se vrátil k tomu, co bude dál. Možná, že se někdy v budoucnu parta mladých lidí podívá náhodou na naše představení a založí podobnou společnost, která bude hrát jako my, náš humor.


Jak jste vlastně přišli na nádherně znějící příjmení Cimrman?
Pokud si vzpomínám, to jméno Cimrman dodal do rozhlasového pořadu Vinárna u pavouka Jiří Šebánek. Příjmení se mu líbilo, jmenoval se tak chomutovský hokejista. To ale tehdy nebylo důležité. My jsme si se jménem hlavu nelámali. Netušili jsme, že divadlo bude mít tak dlouhého trvání.


A proč Jára?
Ta kombinace je krásná, nezdá se vám? Cimrman je vlastenec, proto se také německé příjmení píše česky. A Jára je umělecké jméno. V minulém století si umělci nedávali na plakáty jména Jaroslav, Jindřich, Václav . . . Ale Jára, Jindra – třeba Plachta, Vašek – třeba Neckář. Oni se tak divákům a posluchačům vlichotili.


Máte velmi kultivovanou mluvu. Je to určitě i tím, že jste vystudoval český jazyk a literaturu na pedagogické fakultě. V posledních letech má starší generace někdy problém se domluvit s mladými, zejména teenagery, kteří používají počítačové termíny, zkratky . . . Máte dojem, že dostává čeština pěkně na frak, jde to s ní s kopce?
Nechtěl bych vystupovat jako nějaký mravokárce. Jsem na tom jinak než ostatní. Mě čeština živí. A zní mi libozvučně. Je to jazyk autorů, které miluju. Když tohle někdo necítí, nestaví se k češtině tak jako já.


Snažíte se za každých okolností mluvit spisovně?
To ne. Třeba anekdotu nemůžete říct spisovně. Nebo když chci bejt osobní. Vidíte, už jsem automaticky řekl bejt místo být. Chcete-li být osobní, upřímný, automaticky přejdete v mluvení do obecné češtiny aniž si to vůbec uvědomíte. A ta je taky krásná. Je dobře, že je čeština rozvrstvená. Od horního patra, kde jsou slova ctnostná, méně používáná, až k těm nejspodnějším, což jsou vulgarismy. I ty jsou důležité. Vždyť jak se člověku uleví, když si zanadává. Náš jazyk je bohatý. Jediné, co mi vadí, je, že se lajdácky vyslovuje.


Jak to myslíte?
Že kolikrát lidem nerozumím, co říkají. Mají líná mluvidla. Ani neřeknou celé „vole“, ale jen „voe“. Tak.


Na stav českého jazyka jsem se ptala záměrně. Překvapilo mě totiž, že děti, třeba už ve třetí třídě, mají problém přelouskat z čítanky Boženu Němcovou. Onehdá se jeden klučina rozčiloval, co to ta ženská napsala, že se to nedá číst. Líbí se vám, že děti dnes dávají přednost počítačům a místo dopisu píší sms zprávy? Vy také máte vnoučata, ne?
Mám jich pět. Vždycky jsme je vedli k tomu, aby v tom předčtenářském věku poslouchali čtené pohádky. A sotva se naučili číst, museli několik vět přečíst sami, aby se také zúčastnili. Nevyčítám dnešním dětem, že komunikují s celým světem přes internet, zabavují se počítačem, mají mobily. Žijí rychle. Ale já nejsem oprávněn je kárat, protože to, co umí oni právě s tou technikou, já neumím.


Nedávno jste v přímém přenosu předával cenu vítězce divácké hlasovací soutěže Hvězda mého srdce – Libuši Šafránkové. Právě s ní jste ztvárnil několik filmových vztahů. V oscarovém Koljovi byla vaší přítelkyní, v Obecné škole vaší manželkou. Jaká paní Libuška je?
Libuška je Moravanka ze Šlapanic u Brna a ta mentalita děvčete z malého městečka ji provází dodnes. Je velice cudná. Už jsem to někde vyprávěl, že jsem jí chtěl říct vtip, ale sprostej, a ona mi odpověděla: Řekni ho Pepovi (manželovi, herci Josefu Abrhámovi – pozn. redakce), on mi ho večer doma poví.


Ač Libuše Šafránková žije neskandálním stylem, neprovokuje novináře, nevyhledává večírky, přesto se před pár lety stala terčem bulvárního tisku. Udělali z ní alkoholičku. Nedávno to „odnesla“ zase Jiřina Bohdalová. U obou už ovšem byly zveřejněné informace těžkým kalibrem. Co vy a bulvár?
Já si nemůžu pomoct, ale mně se bulvár hnusí. Je to čím dál horší. Přestává platit takové obecné „to se prostě nedělá, to se nesmí“, to je za hranicí vkusu. Slyšel jsem, že bulvární novináři se klidně převlečou za doktory, aby se dostali na „jipku“ a nafotili člověka v kómatu. Nebude to dlouho trvat a půjdou do pitevny, aby nás nafotili mrtvý. Bulvár je podle mě vřed na demokracii. Mělo by se proti nim něco udělat. Jenže nevíme jak. Snad že by lidi přestali bulvár kupovat, ale toho těžko docílíme. Zprávy o neštěstí jiných a konkrétně slavných náš národ doslova hltá.


A jak se vám líbí Strakonice? Máte vůbec čas si města prohlédnout, když v nich hostujete s divadlem?
Většinou ne. Neznám ani Strakonice. Vždycky přijedeme k večeru, vracíme se v noci.


Prázdniny jsou v rozpuku, co chystáte? Hlídáte ještě vnoučata?
Z těch pěti vnoučat je už jen jedno takové dětské. Je mu sedm a bude s námi celé prázdniny na chalupě. Ostatní jsou už dospělí a dědečkovskou péči nepotřebují. Jsem ale samozřejmě rád, když na pár dnů za námi na tu chalupu přijedou.


Divadlo Járy Cimrmana má v repertoáru mnoho skvostů, mezi nimi legendární výšlap a Dobytí severního pólu. Měl jste někdy chuť dobýt přírodu? Třeba vylézt na „osmitisícovku“, sjet hodně divokou řeku . . . Prožít prostě nějaké dobrodružství spojené s přírodou?
Asi jako kluk, když jsem četl o Amundsenovi. Jako dospělý ne. Já totiž nerad cestuju. Do ciziny. Když nemusím, tak nejedu. Moře mi nechybí. Mám rád českou krajinu.

Zdeněk Svěrák

Narodil se 28. března 1936 v Praze, kde stále žije.
Mnohostranný. Je dramatik, scénárista, textař, herec.
Vystudoval VŠ pedagogickou obor český jazyk a literatura. Učil na Žatecku.
Lidé ho nominovali mezi 30 osobností v anketě Největší Čech.
Spolu s Ladislavem Smoljakem a Jiřím Šebánkem vymyslel fiktivního českého génia Járu Cimrmana, který anketu Největší Čech téměř vyhrál.
V tandemu se svým synem Janem natočili film Kolja, který v Americe získal Oscara. Také byl oceněn Zlatým glóbem a doma dostal sedm Českých lvů.
Scénář ke komedii Obecná škola psal podle vlastních zážitků ze 3. a 4. třídy.
V 70. letech minulého století psal texty pod pseudonymem Emil Synek. Například legendární Holubí dům.
S Jaroslavem Uhlířem tvoří písničky pro děti. Říká: „Písnička je tříminutové manželství textu a hudby.“
Neodpouští krutost a bezcitnost.