Přesvědčily se o tom i borovanské děti na sobotním kurzu výroby ručního papíru, který pro ně uspořádalo místní středisko Nazaret ve své dílně v podzámčí.
Lektorka kurzu Eva Chadtová nejprve dětem vysvětlila, co všechno mohou při výrobě papíru použít. Kromě starých obálek a reklamních letáků to bylo i domácí koření a sušené rostlinky. „Pro výrobu recyklovaného papíru nejsou moc vhodné staré noviny, protože vytvoří nehezkou šedou hmotu,“ zmínila Eva Chadtová.
Poté se již děti pustily do samotné výroby vánočních přání i jiných výtvorů.
Prvním krokem, který děti při výrobě papíru podnikly, bylo rozmixování natrhaných kousků papíru s vodou a vytvoření kašovité hmoty. Tu poté dobarvily na požadované barevné odstíny potravinářským barvivem. „Chci bílou, až budeme mít hotová přáníčka, pustím se do zimní krajiny,“ hlásí se jedenáctiletá Veronika Ferinová. Kromě zimní krajiny se malá slečna těšila i na výrobu papírových rybiček, do kterých se pustila i se svým osmiletým bratrem Matyášem. „Chceme to dát rybičkám na akvárko, aby tam měly kamarády. Aź uvidí tu zrzavou rybu tak začnou šílet,“ svěřili se nadšeně sourozenci Ferinovi.

To není šnek, to je lev

Do rozemleté kašovité hmoty poté děti ponořily rámečky se síťkou. Když přecedily nabraný obsah, zbyla jim v rámečku tenká vrstva, kterou začaly následně dokrášlovat nejrůznějšími ozdobami, převážně z domácího koření.
Ne vždy však bylo na první pohled patrné, do čeho se děti vlastně pustily. „To není šnek, to je lev,“ zareagoval trochu dotčeně malý Matyáš Ferina na pochvalu od lektorky za to, jakého vytvořil krásného šneka. Také jedenáctiletá Pavlína Beránková musela lektorku Evu Chadtovou v jejím odhadu poněkud poopravit. „Tohle není žádný traktor, ale kostel, akorát se mi sem nevešla věžička,“ zabojovala na svou obranu malá umělkyně.

Jako doma

Na všech dětech, které se sobotního kurzu zúčastnily, bylo vidět skutečné nadšení a zapálení pro věc. Některé z nich se po dílně pohybovaly jako ryba ve vodě. Středisko Nazaret totiž pro ně pořádá i další kurzy a kroužky, například keramiku.
A jak děti hodnotily své vlastní výtvory?
„Jedno přání jsem už mamce dala, ale ona ho nechce nikomu dát,“ svěřila se jedenáctiletá Radka Vavreinová. Její odpověď vykouzlila na tvářích dospělých potutelný úsměv. Téměř s jistotou lze totiž předpokládat, že ani žádný jiný z rodičů nebude chtít tato přání od svých dětí někomu dát. Všechna bez výjimky byla totiž kouzelná.